Magobei se vrací

Výborný film o hledání vlastní cti. Vždy výborný Tatsuya Nakadai jako ronin Magobei, Kinnosuke Nakamaura, který mě v roli šógunova špeha příjemně překvapil a Tetsuro Tanba coby Magobeiův švagr a osudový protivník. Počáteční scéna se svatebním průvodem a návratem mladé Oriho zpět do své vesnice, nás nechává v napětí až do závěru, kde se vše vysvětlí. Páchané zlo obhajované přežitím klanu, a z toho vyplývající popření kodexu bušidó hlavním hrdinou, kterému tak zbývá jen prostá snaha odčinit své selhání. Přestože Gosha často sází na žánrová klišé, je film originální prostředím v kterém se odehrává, neviděl jsem dosud chambaru odehrávající se na zasněžených pláních a v závějích sněhu, či po kotníky v blátě. Také závěrečný souboj odehrávající se za zvuků bubnů vesnické oslavy, to vše dělá film, který má, pravda, své nedostatky - motivace některých postav není mnohdy zcela jasná, avšak který si 5* si určitě zaslouží. (18.11.2013)

Vytribene dilo na kterem fanousek zanru jen tezko najde nejakou chybu. Od dech berouciho obrazoveho zpracovani pres dokonalou hudbu (Masaru Sato - Ame Agaru) az k bravurnimu herectvi kteremu zde vevodi genialni Tatsuya Nakadai. Potesi napadite a bezesporu dobre zvladle akcni sceny a urcite i samotny pribeh ve kterem filmove postavy dostaly dostatecny cas k divakovu pochopeni jejich motivu. Dalsi setkani s reziserem Hideo Goshou dopadlo skvele. (25.08.2008)

Myslím, že po shlédnutí tohoto filmu bude snem nejednoho zvrhlíka strčit lepé japonce mezi stehna živého kapra čerstvě vytáhlého z kádě... A proč taky ne, že. Magobeiovo vracení v mých očích trpí jednou věcí (jako i jiné Gošovi filmy) - nutí mě totiž nenávidět barevný film, některé scény by totiž černobíle vypadali naprosto úchvatně, takhle jsou bohužel "jen" výborně vypadající, ale barva jim prostě moc nesluší a zcela vážně uvažuju, že až si někdy pustím dalšího barevného Gošu, dobrovolně ho v přehrávači odbarvím. Bohužel je škoda přepálené stopáže, která je tak o půl hodiny delší, než by bylo záhodno, což, část filmu sráží do hlubin průměru, pak ale naštěstí přichází NESKUTEČNĚ zábavné (a v rámci možností i překvapivě originální) závěrečné vyvrcholení / zúčtování, které výsledný dojem zas o dost vylepší a vytáhne do plné spokojenosti. (20.05.2014)

Spaghetti chanbara. Spřízněnost žánrů samurajáren a westernů je známá i mnohokrát prokázána (ostatně pro příklady netřeba chodit daleko; viz některé předchozí Gošovy počiny či mnohé westernové remaky chanbara klasik), ale snad nikdy jindy tu nebyla plnokrevná samurajárna, která by byla tak moc „špageťácká“. Kamerou, hudbou, hlavním hrdinou… No prostě vším krom zasazení je to typický špageták. A navzdory místy prapodivné skladbě scén a zbytečně přepáleného bubenického závěru je to výtečný špageťák, ve kterém si Goša vyloženě rochní ve vděčných kompozicích plných nekonečných ledových plání bičovaných větrem, průtrží mračen, bláta či zasněžených dálav u rozbouřeného moře. Vše dovršeno lahůdkovým závěrečným zúčtováním, které je navíc obohaceno o v žánrových filmech nevídaný závan reality; zahřívání rukou během souboje. (18.03.2013)

Dobře napsané i zahrané postavy (Magobei, jeho švagr, šógunův špeh), skvěle natočené pasáže (např. geniální úvodní návrat do vesnice) a umně vystavěný příběh mlčenlivého zásadového samuraje. Režisér Hideo Gosha potvrzuje nesporné filmařské nadání. Škoda jen některých slabších míst v docela dlouhé stopáži. (19.09.2014)