Mlčení moře

Melville obvykle drží hlavně na charismatu Alaina Delona, tentokráte ho však velmi zdařile zastupuje úžasný Howard Vernon. Film je neustálým monologem, který zdvojuje a popisuje to co vidíme, nikam nespěchá, nic nezatajuje a je mu stejně jako hlavní postavě jedno, zda ho posloucháte či odpovídáte. Křečovitě uvolněná atmosféra u krbu je podpořena minimalistickým herectvím všech protagonistů a průvodní myšlenka je výborná. Nechá vzpomenout na Vyšší princip. (08.07.2012)

Zajimavý náhled na charakter německého důstojníka druhé světové války. Vzbudí to v člověku pocit, že ani takové zvěrstvo jako nacistický holokaust potažmo německá amáda WW2 není černobílé. Vzpomeňme například na ideu komunismu, než se skutečnost odkryla v plné míře. Dává to podnět se zamyslet i nad jinými - zdánlivě jasnými otázkami :-). (09.07.2012)

Velmi neobvyklý film. Po estetické stránce se jedná o velmi kvalitní záležitost. Filmovými prostředky se daří zachytit škálu různých emocí a postojů. A k tomu téma je fascinující. Přemýšlení jednoho inteligentního nácka, odkazy na literaturu a hudbu. Ovšem nacházím problém ve formě vyprávění, která je příliš literární (vypravěčův monolog od začátku do konce) a ve filmu jako médiu i v tomto konkrétním případě pro ní nenacházím opodstatnění.... (26.08.2010)

Melvillova prvotina zdárně soupeří s jeho druhým protiválečným filmem Armádou stínů. Mlčení moře je mnohem komornější, zádumčivější a s větším filozofickým akcentem. Tohle ještě není Melville perfekcionista, ale již je to Melville, který ví, co chce říci. Obraz doprovází slovem, vzájemně se doplňuje obrazová kompozice se slovy vypravěče a s blížícím se koncem jezdí po divákových zádech mráz. A to špitnuté „Adieu" mi bude znít hodně dlouho a hodně hlasitě v uších. (25.12.2014)

Slovo v Mlčení moře neustále bojuje o divákovu pozornost s obrazem, který - paradoxně - nemůže být "filmovější" (co do rejstříku vyjadřovacích prostředků, esence). Ke čtení tohoto filmu jakožto rafinované, ironické hry s charakterem média/médií nabádá již orámování vyprávění ponořením se do a vynořením se ze stránek mlčenlivé knihy. Knihy jsou též častým předmětem hovoru, nezřídka se přímo nacházejí v (detailním) záběru či přímo figurují ve vyprávění - například v závěru filmu hraje kniha důležitou roli nositelky nevysloveného poselství. K literární tradici však odkazuje především již zmíněné slovo, resp. záměrně stylizovaný vypravěčův hlas, který tu mnozí nepřenesli přes srdce, protože nepochopili jeho funkci. Pokud vypravěč přesně komentuje dění v obraze, nevyčerpává jej tím (maximálně interpretuje, ale to ponechme stranou). Obraz je přeci informačně i významově mnohem bohatší, než aby se dění v něm obsažené dalo shrnout do několika strohých popisných vět. A stejně tak obraz nemůže zcela zastoupit slovo; ať už psané či mluvené. Melville jako by se snažil dokázat, nakolik jsou táhlé debaty o autonomii jednotlivých médií/uměleckých druhů nesmyslné - a to tím, že demonstruje, jak nápaditě se mohou navzájem prolínat a obohacovat, dokud se hranice nesetřou či naopak nezdůrazní ve vší absurditě. Byť se většina děje odehrává převážně v jedné místnosti, kde německý důstojník vzpomíná a pronáší dlouhé monology (které tu a onde prostupuje monolog vypravěče), fascinuje nebývale rozsáhlá škála oživujících "filmových" postupů: široká paleta druhů nasvícení, užití velké hloubky ostrosti vedle mělké a přeostřování mezi jednotlivými plány, kamerové pohyby, nápaditá práce s hudbou a se zvukem obecně, významově zabarvené rozestavění postav v mizanscéně a zejména dynamika proměňující se pozice kamery (od dramatických podhledů po výhled z krbu), která před divákem postupně odkrývá nejen 360° prostor obývacího pokoje, ale dokonce i strop. (28.04.2011)