Faunovo velmi pozdní odpoledne

Vtipný, ironický, možná až trochu krutý, ale velmi dobrý film, který rozhodně pobaví, ale stárnoucím mužům na dobré náladě nepřidá. Pokud byla Chytilová feministkou, tak oceňuji, že neváhala tepat i do řad ženstva. Chválím též režii, kameru a mistrné využití symboliky. Jako hold Věře Chytilové sem vkládám záznam jednoho mého snu, kde tato režisérka figuruje. - - - Sen o vúdú (v noci z 14. na 15. března 2014) - - -     Spolu s dalšími dvěma muži se ubírám k nějakému kostelu. Máme tam pomáhat při restaurování nějaké fresky. Freska se nachází na vnější stěně kostela, je veliká, má zhruba kruhový tvar a je opravdu dost zašlá. Provedena je ve stylu ikon a znázorňuje Ježíše Krista, který se shýbá k zemi a něco tam buď sází nebo trhá, případně něčemu žehná. Detaily nelze rozeznat. Fresku na její spodní straně zčásti obklopuje a zčásti do ní proniká zlatý ornament, který připomíná nějaké vúdúistické veve. Ten ale září jako nový a evidentně žádnou opravu nepotřebuje.      Přichází umělecká restaurátorka, která vypadá jako (nedávno zemřelá) filmová režisérka Věra Chytilová. Podává mi lahvičku s nějakou tekutinou a přikazuje mi, abych tou vodičkou potřel fresku a potom to nechal působit. Říkám, že nevím, jak to mám udělat, když freska je vysoko a není tu žádné lešení. Chytilová, o níž se říká, že bývala dost nervní a herce buzerovala, vybuchne a začne vykřikovat něco o mé naprosté neschopnosti. Prostě si s tím mám nějak poradit. „Tak chceš, aby ten čokl chcípnul, nebo ne?!“ S těmito slovy odchází.      Prohlížím si nádobku s kapalinou. Je to stejný typ lahvičky, v jakých se ve Vídni prodávaly vúdúistické vodičky importované z Haiti. Také nápis na etiketě je francouzský. Čtu tam něco jako EAU... LA MARINETTE... JÉ-ROUGE. Dívám se, jestli tam v souladu s předpisy někde nenajdu i českou popisku, a opravdu tam je: Určeno ke korekturám reality. Vyrobeno v Republice Haiti. Neužívat vnitřně. Chraňte před dětmi. Dovozce pro ČR Veronika Š.      Zamyslím se nad tím, jestli se Chytilová pro své zásluhy po smrti nestala prvním vúdúistickým loa české provenience. Jak by se toto božstvo asi jmenovalo? Odvozovalo by se ono jméno od slovesa attraper, prendre nebo saisir? Anebo to žabožrouti říkají ještě nějak jinak? To mi tedy, Ježíši, vysvětli. Místo Ježíše však slyším odněkud volat Chytilovou: „Nestůj tam jak tvrdé Y! V zakristii je žebřík! Tak si ho, sakra, přines a vylez na něj!“ Ptám se, jestli mám potřít i ten zlatý ornament. Odpověď: „No to si piš, že máš!“ (13.05.2023)

Spousta skvělých herců vedlejších rolí se nikdy nedočkala velké, neřkuli titulní role. Namátkou Karel Augusta, Ferdinand Krůta, Oldřich Vlach a mnoho dalších. Leoši Suchařípovi se to podařilo hned u velké Věry Chytilové a zhostil se své šance náramně. A ruku na srdce přítomní pánové! Tohle blbnutí, když chlapovi ujíždí poslední vlak může potkat většinu z nás, stejně jako zánět prostaty. :) (04.05.2008)

"Vždyť já vás znám jenom z tý postele." Jelikož nikdy nezestárnu a žádné čerstvé maso mi manželka do postele evidentně pustit nehodlá, tak se mě Faunovo velmi pozdní odpoledne vlastně vůbec netýká. Přesto mi Faunovo ujíždění vlaku přišlo tak nějak vzdáleně povědomé a jeho harašící filozofování mi vždycky bylo vyloženě sympatické. (03.11.2016)

,,Všude samej sex a láska žádná! '' --- Chytilovou nelze vždy úplně pochopit. Jedno je ale jisté, má pifku na chlapy. Hlavní roli ve filmu sehrál geniálním způsobem Leoš Suchařípa a já si dokonce myslím, že to byla jeho životní role. Tohle se mi líbilo. Má to šmak osmdesátek, zaprděného socialismu kdy se každý tak nějak plahočil odněkud někam bez nějakého většího přínosu sobě či společnosti a tak některým zůstala ta jediná zábava a to sex. Jenže sex je slastí okamžiku a nic dalšího nezůstává. To si nakonec uvědomí i sám Faun nyní už zmožený alkoholem i životem s celou tou tíhou poznání na bedrech... 4 LP * * * * (07.07.2017)

Tohle že je feministické dílo zesměšňující muže? Možná ještě tak velmi zlehka některé stránky mužství, navíc, časem mělo být podstatně hůř (např. Pasti, pasti pastičky). Jistě, Faunův život se svým neustálým opakováním (nejen dívky, ale i práce, to "Maroko") stává stereotypem a vyprázdněným zvykem, listí žloutne, vzduch chladne a za dveřmi se už pomalu chystá zima / smrtka se svou kosou. Ale ostatní postavy v tomto tanci života na tom nejsou o moc líp, spíš naopak. Směšná je šéfka, snažící se zaujmout, směšný je jediný kamarád se svou milující manželkou a sekretářkou "cipískem", směšné a většinou prázdné (proto ani nemají jména, jsou to jen zajíci, lovná zvěř) jsou zástupy dívek (spíš typů než dívek), procházející staromládeneckým podkrovím. Ostrůvky života zobrazují jen osoby, na které se dívá s despektem Faun sám - sousedky stařenky, které mu velmi nepříjemně připomínají vlastní věk i smrtelnost, no a pak taky Vlastička, ten poklad, sedící naproti němu v kanceláři, o který musí Faun nejprve přijít, aby pochopil, co v něm měl i nechtěl mít. Měsíce (roky?) doufající, chviličku šťastná ("vy jste se kvůli mně opil"), stává se nakonec taky směšnou. Na druhou stranu je tu taky pár pěkně mrazivých chvil („Musíme se zamyslet… Jak nejlépe zničíme člověka?“). Závěr je překrásně obrazný a dvojlomný (k tomu navíc ten výkřik "já ještě chci něco udělat!"). A Faun? Taky jsem se nejdřív obávala, jestli manýra Suchařípova bude v hlavní roli snesitelná - a více než byla. Ta role mu sedla jako žádná jiná. (12.11.2012)