Ovoce stromů rajských jíme

"Ovoce..." jsem poprvé viděl v roce 2009 jako ani ne dvaadvacetiletý student, když snímek uvedla Česká televize, a odrovnal mě tak, že jsem mu napálil (zcela v protikladu s většinou mých přátel a většinou ostatních hodnotících) plný počet. Vracím se ke snímku po patnácti letech prostřednictvím britského DVD Second run. Čeho je to podobenství, to je mi úplně fuk, příběh je o ničem. Naopak si vychutnávám stylizované herecké výkony (podtržené přemluvením některých herců), (na české poměry) obrazové orgie, hrátky s kamerou (ručka? Různorodé formáty filmového materiálu, na které se natáčelo?), filmové citace (razítkování z Ostře sledovaných vlaků a Nosferatu) a to vše je završeno Liškovou hudbou. Maximální hodnocení nechávám... (01.06.2022)

Chytilová a Krumbachová ulétly a Liška pochopil. Filmové vyprávění bez hranic a přece s omezenými možnostmi. Absurdní příběh, absurdní scény na motivy absurdních příběhů z absurdní knihy. Všichni konzumujeme servírované ovoce, rajské a šťavnaté, ale od hadů, kteří svou tvář přizpůsobují době. Nejen herci z Ypsilonky se zde jistě skvěle vyřádili. (05.04.2012)

Královna české nové vlny byla nahá (a nestyděla se). Slibně agresivní smršť obrazových textur uvozuje banální lázeňskou historku přesazenou do ušmudlaného prostředí pískového lomu, zabalenou do recyklované sedmikráskovské poetiky (jejíž repetice a odmlky tentokrát nedráždí, jen nudí) s ypsilonkovým loutko-herectvím a přepatetičtělou Liškovou muzikou. To je všecko, zamýšlené podobenství o životě ve lži se vytratilo někde cestou; jestliže k divákům nemluví, není to protentokrát ani tak chyba diváků, jako spíš dosebeuzavřená autorská zpupnost. Inu, stane se, když se hledá. (10.02.2014)

Ovoce stromů rajských jíme: nejvhodnějšími přívlastky pro druhou spolupráci trojlístku Chytilová - Kučera - Krumbachová jsou abstrakce a symbolismus (tedy nikoli surrealismus). Pravda, o ni tu vlastně běží. Pravda nám může zůstat utajena, můžeme ji nazřít, zjistit, vypátrat, odtajnit, ale také ji můžeme skrývat, ignorovat, nebo dokonce odmítnout. Pravdu je možné kriticky zkoumat, nebo též bezvýhradně přijmout jako mýtický obzor a základní strukturu našeho bytí. Pravda může být rovněž zakazovaná a trestaná, potom však již po získání zakázané pravdy není možné vrátit se zpátky do rajského, blaženého stavu nevědomí, neznalosti. Biblický motiv je zdůrazněný, zaznamenat však lze taktéž Carrollovu Alenku. Neodpustím si připomenout Eliadeho poznámku: biblické zobrazení ráje je modifikací starších mezopotámských mýtů, z čehož vyplývá, že had nebyl svůdcem ani ďábelským zmocněncem, nýbrž úspěšným strážcem stromu života, tedy člověk byl neúspěšný při iniciační zkoušce, potřebné k získání nesmrtelnosti. Podmanivou silou působící vizuální stránka filmu je umocněna atmosférickým tlakem hudebního prokreslení Zdeňka Lišky i příhodně zvoleným prostředím. Hlavním protagonistou hrátek okolo pravdy je Eva (Jitka Nováková). Pozadu však nezůstává ani svůdce - had Robert (Jan Schmid s hlasem Jana Klusáka) či Evin manžel Josef (Karel Novák s hlasem Josefa Somra). Vztahy, láska, nevšímavost, nevěra, lži, svádění, důvěra, strach, chvění, zklamání, barvy. Kde je však pravda? Kdo má pravdu? Kdo je svůdce a kdo sváděn? Komu lze věřit? Kdo lže? Kdo se přizná? Milujeme, a přísaháme, též zrazujeme a ničíme. Červená je barvou vášně a touhy, ale také krvavého zločinu. Abstrakce a symboly všude kolem a do toho se vrývá na povrchu i do hloubky a vším rezonuje pojem pravdy. Pravda, toužíme po ni a bojíme se jí. Doba byla taková, že se významových rovin s pravdou nabízelo samo několik. Pravda uvnitř i vně, pravda týkající se lidských vztahů i politicko-společenských doktrín, pravda niterná i ta univerzální, pravda bytostná a stálá i pomíjivá, pravda subjektivní i těch druhých. Zjištění a zajištění pravdy navždy mění svět, i když je to pravda mizerná. Ovoce stromů rajských jíme: abstrakce a symbolismus získaly ve filmu novou dimenzi. Osobitě ojedinělý a originálně stylizovaný (a to po všech stránkách) filmový požitek! (01.01.2024)

Sám se divím, že přesto, že jsem ze snímku máloco pochopil, mě téměř ani minutu nenudil. I z toho se zřejmě pozná talent - Chytilová už tehdy zkoušela, co lidé snesou a jestli je bude bavit hodnotit jednotlivé významy. Já jsem v tomto došel tak na půl cesty - alegorie a metafory mě baví, ale čeho je moc, toho je příliš, film je pak sám proti sobě a svému přijetí diváky. (22.11.2022)