Život a dílo skladatele Foltýna

Čapkův román o ambiózním, leč netalentovaném skladateli Foltýnovi (inspirovaný mimochodem skutečnými životními osudy spisovatele Sabiny a skladatele Hörnera) je jedním z nejlepších a nejtragičtějších příběhů, jaké v české literatuře vznikly. Nicméně s debilním, příšerně amatérským scénářem Františka Pavlíčka (vzniklo to tuším paralelně s ještě o něco horší rozhlasovou hrou na scénář téhož autora), v podstatě nulovými prostředky, kamerou, která se snaží vykrádat Amadea a zvukem, se kterým vám jedna půlka urve uši a druhá je neslyšitelný nezřetelný šepot, lze i z něj vykřesat debilní televizní inscenaci, v níž se ztrapní i tak skvělí herci, jako Preiss, Abrhám (jehož postava mi přišla naprosto nelogická), Eben, Čepek a především tentokrát příšerný Lukavský. Poprvé v životě taky prohlašuji, že na masky se nedalo dívat, a to si takových detailů většinou nevšímám. Nezachovává to ani v nejmenším pozoruhodnou formu knihy, respektive zachovává, ale bez předchozího přečtení vám to nic neřekne. Jediné, co se mi na tom opravdu líbilo, byla hudba. Foltýnovy vlastní skladby jsou přesně takové, jaké by dle knihy být měly (a ono není nic jednoduchého vytvořit záměrně špatné dílo), filmová hudba v užším slova smyslu celkem věrně suplovala abstraktní atmosféru knihy, která se ztratila úplně. Zničenou myšlenku ale nedokázalo nahradit nic. (07.06.2009)

Pavel Háša povýšil Čapkovu předlohu na nesmírně zajímavé drama plné napětí, emocí a epizodních příběhů, které směřují neúprosně z k základnímu Čapkovu záměru. Zatímco knížka se pro její kompoziční složitost čte mírně obtížně, televizní film plyne, také díky dokonalým hercům, logicky, srozumitelně, zajímavě. Stejně jako u Nerudových povídek se mi chce poděkovat Pavlu Hášovi za trpělivou a pokornou službu české literární klasice. (20.06.2009)

Čapkův poslední román se nám dnes nabízí v několika formách, tedy i v několika verzích: jako kniha, jako soubor PDF, jako rozhlasová hra (v režii a dopracování Olgy Scheinpflugové a Františka Pavlíčka) a jako film (režie Pavel Háša podle Pavlíčkova scénáře).  Co zvolit? Dám nejspíš přednost rozhlasové hře z roku 1963; tváře tu nejsou třeba, ušetřeme je pro facebook, stačí jen slova a jejich modulace (Ilja Racek mi sedí více než Viktor Preiss),  výpovědi a hudební koláž (hudba je tu původní, složilo ji šest hudebníku, mezi jinými i Petr Kotík). Hra je laděna z jedné strany jako satira a z druhé jako drama, přitom neopovídá ani Čapkově estetice a není ani zcela původní. Proč by ale Čapek svojí poslední práci (myslím si, že věděl, že je poslední) věnoval tomu, aby prokázal pošetilost a zatvrzelost jednoho umělce? Proč by chtěl opustil svůj kanon pronikavě vizionářkých děl, proč by měl oči stočit dolů, když se vždy díval dopředu? Proč by se věnoval malosti, když se vždy obracel k lidstvu? Nebo svou cestu neopustil a setrval na ní až do samého konce? Abychom se mohli něčeho dobrat, musíme pečivě vymezit skladatele Foltýna jako člověka a jeho místo v našem světě; ano v dnešním světě, protože Čapkovo dílo  (i v roce 1938, kdy Foltýna dokončil kafkovským gestem) směřuje k dnešku. Foltýn je iracionalista, popírá regulační funkci rozumu, upřednostňuje bouřlivé city, považuje se za nadčlověka (byť  ne-nietzschovského). Sbírá data (osobní údaje, slova a hudba), snaží se je třídil a využívat, jsou pro něj komponenty, které začleňuje do své práce. Samotná data kupuje, vymáhá je násilím, případně je krade. Foltýn je eklektik, vybírá, třídí, mísí a skládá (je přece skladatel) z cizího. Dílo, které vytváří není celistvé, i při menším zatížení se rozpadá. Přitom však má jakousi auru, pro níž žádný z "kritiků" ho není schopen odsoudit úplně, zůstává vždy něco, co by mohlo být dobré, kdyby... něco dobrého zůstalo. Foltýn či Folten může sloužit k označení naší dnešní struktury sociálního systému, našeho paradigmatu obecně, sám je typem "velkého manažera", slepě řídícího slepenec věcí, kterému se říká svět. Čapek tu vkládá poslední vzorek puzzle, někam mezi Absolutno, Bílou nemoc, Krakatit, R.U.R, Mloky a Makropulos. Čapek své dílo dokončil. (18.01.2024)

„Kde končí božské vnuknutí a začíná lidská posedlost…“ Karel Čapek tenhle svůj román, pokud vím, nedokončil a trošku nedokončeně tak působí i samotný závěr tohoto jinak dost pěkného Hášova televizního filmu (s krásnou hudbou Petra Mendela). Ono celkové pojetí filmu (a předpokládám i  samotného románu), kdy se o skladateli Foltýnovi dozvídáme postupně víc a víc díky různým útržkům vzpomínek některých lidí z blízkého skladatelova okolí, které dohromady vytváří jakousi mozaiku, určitě není nezajímavé. Postupně se tak před námi odkrývá obraz člověka posedlého touhou složit operu, ač je sám  ve skutečnosti hudební neumětel a plagiátor na kvadrát…. Co tomu jediné asi chybí (ale to už je spíš o samotném Čapkově románu) je, že divák nějak úplně nechápe vnitřní motivaci oné Foltýnovi „posedlosti“.  Herecky určitě zaujme výborný Viktor Preiss, který si manželskou dvojici ve filmu zahrál s vlastní ženou Janou. A v maličké roli si nelze nevšimnout tehdy ještě mladičkého Marka Ebena... (14.05.2021)

Román(?) jsem nečetl a docela těžce jsem se ve filmu orientoval. Skládat celkový příběh formou svědectví jednotlivých aktérů - nevím jaké tomu dát adjektivum. Nečekal jsem to. Ovšem Jana Preissová, ta hříšná Manon po 20 letech, stále ještě svěží a přitažlivá pro mužské oči. Rovněž mi moc nedochází nějaká souvislost mezi dobou vzniku díla a motivací autora, proč v tak těžké době "zrovna tohleto"?? (02.03.2023)