Mezihra

Šachová scéna se stala slavnou. Vidíme zde všechny nové technické výdobytky filmu, které byly v té době hodně napřed: zpomalené a retrográdní záběry, prolínačky stromů apod. Pohřební průvod veze velbloud, uteče jim, pronásledují ho...prostě bizarní. Vidíme s jako chutí chtěli autoři dada filmu naštvat publikum, zvyklé na tradiční narativní filmy. (30.11.2017)

Existuje názor, že Picabia a Duchamp z filmu udělali jakýsi nekrolog za Arthura Cravana, básníka boxera a synovce Oscara Wilda. Cravan, ztělesněné dada, učinil uměleckým dílem především sebe sama. Na útěku před zákopy první světové války se přes Španělsko a USA dostal až do Mexika, odkud chtěl na lodi doplout do Argentiny. Bohužel v listopadu roku 1918 při zkušební projížďce lodí beze stopy zmizel na moři a nikdo ho už nikdy nespatřil. Na břehu nechal svou těhotnou ženu Minu Loy. Ve filmu na Cravana zřejmě odkazuje několik scén: boxerské rukavice, šachisté spláchnutí vodou, papírová loďka, ženské oči prolínající se s mořem a celá scéna s rakví včetně jejího vyvrcholení. Na jednu stranu se mi zdá být celá ta cravanovská interpretace přehnaná, na stranu druhou ty odkazy tam jsou a jsou to jinak docela nevysvětlitelné metafory... (05.10.2016)

Rád bych upozornil na to, že tento film byl natočen pět let před Andaluským psem. Je zvláštní, že některé filmy přejdou do zlatého fondu kinematografie a ví o nich každý a na jiné, třeba i lepší, zajímavější, zásadnější, aby člověk chodil skoro sám ve tři odpoledne do Ponrepa, aniž by o nich kdykoli předtím slyšel. Mezihru si doporučuju sehnat, vzhledem k roku vzniku je to opravdu zajímavé dada pokoukání. (25.11.2010)

Prvotní očarovaný, rozverný, uvolněný a pozvolný přístup člověka k roztodivným jevům až surreálně tajuplného života střídá po pádu z výšin vřazení do davu a čím dál zběsilejší, tísnivější, technokratičtější a kostrbatější úprk se sklopenou hlavou za čímsi absurdním, aniž by se vůbec stihl vytvořit prostor pro reflexi a porozumění, až nakonec všichni bez elementárního pochopení čehokoli, stejně nechápaví jako na začátku, jen po tom bezhlavém maratonu uštvaní a rozlámaní, zase jako kouzlem zmizíme. *** Možná to takhle vidím jenom já, ale pro mě je tenhle krátký film dílem s poměrně zřejmým, hořkou ironií prodchnutým poselstvím o člověčím míjení se s darem a zázrakem života, v němž prvky dada a poetismu slouží toliko k vytvoření transcendentální atmosféry v kontrastu s trýznivým nenapojením lidských bytostí na její živný proud, jež člověčí osudy zhusta věrně provází od marnosti počáteční k marnosti finální. *** (12.11.2020)

Spočiatku ma film príliš neoslovil, avšak postupom času a jeho neuveriteľným gradovaním si u mňa získal uznanie nielen po vizuálnej stránke, ale aj pre správne načasovanú gradáciu deja, svoj rytmus, extrémnu rapid montáž a vypointovanie príbehu. Pokiaľ niekto nevidel klasicky dejové Clairovovo sci-fi Spiaca Paríž, hor sa na to! (25.11.2013)