poster

Mezihra

  • francouzský

    Entr'acte

  • anglický

    Intermission

    (festivalový název)

Krátkometrážní / Experimentální

Francie, 1924, 22 min

Režie:

René Clair

Scénář:

René Clair
  • MontyBrogan
    ***

    Viete, kto jediný dokáže rozstreliť puškou vajíčko tak, aby z neho vyletel živý vták? Skúsený strelec či erudovaný ornitológ? Nie, no predsa surrealista. Jediný človek, ktorý môže do filmu napchať čokoľvek. Pohrebný voz má na sebe vence, ktoré sú jedlé, pretože ťava. Je toho samozrejme omnoho viac, ale keď už sme pri tom škatuľkovaní, rozmýšľam, že by predstavitelia tohto žánru, či vlastne umeleckého smeru, mohli usporadúvať nejaký ten pochod. Volalo by sa to Andalusian Pride a jednotliví umelci by tam vykračovali napríklad dole hlavou alebo by sa vznášali za pomoci mihalníc, prípadne neviditeľného rogala. Proste umenie, nejaký problém? Viac takýchto filmov do centier pre liečbu drogovej závislosti. A pacienti budú mať odstrašujúci príklad nadosmrti. Alebo ich to len unudí, ako mňa, pretože podobný sled obrázkov by mi bohato stačilo sledovať na priestore kratšom o dve tretiny. Musím však uznať, že aj keď má tento počin snáď 100 rokov, pôsobí asi iba na 97, na základe čoho som vrcholne nesurrealisticky vyrátal, že mu dám tri hviezdičky.(6.5.2015)

  • asLoeReed
    *****

    Sice tou dobou už byl dadaismus v rozkladu, ale ke konci roku 1924 při uvedení baletu Zrušené představení dada malíře Francise Picabia, jež doprovázely plakáty: "Jestli nejste spokojení, běžte k čertu", byl připraven René Clairem tento film - Entr'acte (mezi-akty). Hrál se postupně o přestávkách programu a ještě před baletem se promítla jeho úvodní část, kde právě Picabio spolu se skladatelem Ericem Satiem, který složil hudbu k celému večeru, vbíhají zpomaleně na scénu a střelí z kanónu rovnou do publika. "Mezihra věří v radost z invence, nerespektuje nic než touhu vybuchnout smíchy," hodnotil poté Clairovo dada Picabio.(16.5.2009)

  • Iggy
    ****

    Existuje názor, že Picabia a Duchamp z filmu udělali jakýsi nekrolog za Arthura Cravana, básníka boxera a synovce Oscara Wilda. Cravan, ztělesněné dada, učinil uměleckým dílem především sebe sama. Na útěku před zákopy první světové války se přes Španělsko a USA dostal až do Mexika, odkud chtěl na lodi doplout do Argentiny. Bohužel v listopadu roku 1918 při zkušební projížďce lodí beze stopy zmizel na moři a nikdo ho už nikdy nespatřil. Na břehu nechal svou těhotnou ženu Minu Loy. Ve filmu na Cravana zřejmě odkazuje několik scén: boxerské rukavice, šachisté spláchnutí vodou, papírová loďka, ženské oči prolínající se s mořem a celá scéna s rakví včetně jejího vyvrcholení. Na jednu stranu se mi zdá být celá ta cravanovská interpretace přehnaná, na stranu druhou ty odkazy tam jsou a jsou to jinak docela nevysvětlitelné metafory...(5.10.2016)

  • Aelita
    *****

    Nadhledy, podhledy, zrychlovačky, zpomalovačky, změny ohniska, dvojexpozice, vystřelení z diváka i na diváka, vynoření z filmu i zpětné vtažení do něj, převracení na hlavu a hlavně obraz-zrcadlení doby - to vše v 20-ti minutách nabízejí tyto dadaistické kinematografické hrátky, které nejvíce ocení všichni, kdo aspoň trochu experimentovali s fotoaparátem a fotografiemi v temné komoře, začínající kameramani, teoretici a kritici filmu a všichni, kdo mají rádi přestávky mezi děním. Entr'Acte, to jest Mezihra neboli interludium, či spíše interlidium - lidské hemžení: život jako o závod a závod jako o smrt, jednou nahoře, jednou dole jako na horské dráze, kouzla bytí i nebytí a iluze, kterým tak rádi podléháme. Během sledování tohoto snímku se mi vybavovaly Valčík květin, Cesta na měsíc, Muž s kinoaparátem i Naqoyqatsi, Iluzionista i Devět životů Tomáše Katze, což svědčí o jednom jediném - vše je propojeno a vše je řečeno. Začátek přes mezihru přechází v konec, který je začátkem. Svět je dramatické dada, kde tragedie splývá s komedií, smysl se překlápí v absurditu a estetiku rozkládá chaos. Zachovat si vlastní soudržnost a rozum vyžaduje od člověka pragmatismus, idealismus, lhostejnost, odevzdanost nebo ironii a smích. Nakonec však člověk zcela zmizí a zůstane po něm maximálně paměť ve slovech, obrazech nebo věcech. A přesně takovou paměť představuje tento experimentální film, který natočil francouzský režisér René Clair na avantgardní hudbu Erika Satieho za účastí umělců Francise Picabia a Marcela Duchampa, baletního mistra a členů Švédského baletu a jiných umělců, kteří tvořili kompars. Film je ztělesněním nebo přesněji zvizuálněním dadaistického pojetí umění. Umělci-dadaisté usilovali o radikální změny - na místo tradičního individualistického umění přebývajícího ve věži ze slonoviny mělo přijít umění otevřené realitě, kde umělec "likviduje v sobě své osobní, nejniternější tendence". Realita se má projevit sama a k tomu se nejlépe hodí technika koláže Tak vznikla fotomontáž, kdy fotografický materiál prochází metamorfosou ukazující, jak se v procese rozkladu skutečnost zázračně obrozuje v novém díle. Mezihra je skutečná koláž, která vznikla složením obrazů a hudby, přičemž Erik Satie složil hudbu k filmu pouze na základě synopse s udáním chronometráže každé epizody, kterou mu na poslední chvíli dodal René Clair. Erik Satie se přitom řídil jen vlastními představami o ještě nenatočeném filmu a specifikou kinematografických prostředků včetně rytmu a pohybu v záběru. Skladba filmu, který se skládá z množství podobných fragmentů reálnosti, a struktura hudebního doprovodu,, ve kterém se mnohokrát opakují motivy s minimální změnou, se tak ukázaly být skoro zázračně rovnoběžnými a sladěnými. Erik Satie použil v kinematografii svůj oblíbený vynález - Furniture music (francouzsky musique d’ameublement), z které se zrodily minimalismus i ambientní hudba (http://cs.wikipedia.org/wiki/Minimalismus_(hudba) + http://cs.wikipedia.org/wiki/Ambientn%C3%AD_hudba). Paralelní sled obrazu a zvuku mnohonásobně zesiluje celkové působení filmu, ačkoliv divák nevěnuje hudbě nijak zvláštní pozornost. Satie se tak i ve filmové hudbě hned napoprvé projevil jako novátor a zvěstovatel tzv. rezonanční metody střihu. ___ Film má dvě části: první je krátký Prolog, který se promítal během ouvertury baletu Erika Satieho "Reláche", což znamená "Představení zrušeno"; druhá zhruba 18-minutová část " Entr'Acte" (Mezihra) se skutečně promítala během nebo spíše místo přestávky mezi dvěma dějstvími baletu. Dnes obě části tvoří jediný film. Pokud dáme dohromady dadaistický zámysl, koncepci baletního představení "Reláche" a experimentální surrealistický charakter samotného filmu "Entr’acte", pak živelně vzniklý výsledek - "Mezihra zrušeného představení" - lze označit jako dadaismus na druhou, který ještě více zesiluje absurditu celého představení.(6.2.2012)

  • Anderton
    ****

    Spočiatku ma film príliš neoslovil, avšak postupom času a jeho neuveriteľným gradovaním si u mňa získal uznanie nielen po vizuálnej stránke, ale aj pre správne načasovanú gradáciu deja, svoj rytmus, extrémnu rapid montáž a vypointovanie príbehu. Pokiaľ niekto nevidel klasicky dejové Clairovovo sci-fi Spiaca Paríž, hor sa na to!(25.11.2013)

  • - Film má dvě části. První je krátký Prolog, který byl promítán během ouvertury baletu Erika Satieho "Reláche", což znamená "Představení zrušeno". Druhá je pak přibližně 18minutová část " Entr'Acte", neboli „Mezihra“, která byla skutečně promítána během nebo místo přestávky mezi dvěma dějstvími baletu. Do jednoho filmu tyto části spojil sám René Clair až v roce 1967. (Aelita)

  • - Film Entr’acte je unikátní pro tvorbu René Claira vzhledem k tomu, že ani předtím, ani poté již nikdy nespolupracoval s surrealisty a nenatáčel podobné avantgardní a dadaistické filmy. (Aelita)

  • - Balet "Reláche" neboli "Představení zrušeno" se stal posledním baletem avantgardního skladatele Erika Satieho. Hudba k filmu je součaně jeho úplně posledním dílem, které ve svém životě složil. Dva měsíce po premiéře, která se uskutečnila 4. prosince 1924, se Satie ocitl v nemocnicie Saint Josepha, kde 1. července 1925 zemřel. (Aelita)