poster

Mezihra

  • francouzský

    Entr'acte

  • anglický

    Intermission

    (festivalový název)

Krátkometrážní / Experimentální

Francie, 1924, 22 min

Režie:

René Clair

Scénář:

René Clair
  • Adrian
    *****

    Po formálnej stránke revolúčnosti je to taký malý, farncúzsky "Muž z kinoaparátom" vyjadrujúci hlavne radosť zo života, hranie sa s rytmom, oslobodením pohybu od akýchkoľvek fyzikálnych obmedzení. Navyše v druhej polovici (naháňanie vozu s rakvou) vďaka až dadaistickému humoru je to aj veľmi zábavné. Nehovoriac o samotnom konci, v ktorom jeden z účinkujúcich prerazí filmové plátno s nápisom KONIEC, ale vzäpatí je niekým iným stiahnutý naspäť do sveta filmu, jasne mu tak naznačujúc, že jeho konanie je prípustné iba v intenciách filmového sveta, ktorého je Medzihra živou a nesmierne hravou esenciou.(23.8.2004)

  • Marze
    ****

    Šachová scéna se stala slavnou. Vidíme zde všechny nové technické výdobytky filmu, které byly v té době hodně napřed: zpomalené a retrográdní záběry, prolínačky stromů apod. Pohřební průvod veze velbloud, uteče jim, pronásledují ho...prostě bizarní. Vidíme s jako chutí chtěli autoři dada filmu naštvat publikum, zvyklé na tradiční narativní filmy.(30.11.2017)

  • Aelita
    *****

    Nadhledy, podhledy, zrychlovačky, zpomalovačky, změny ohniska, dvojexpozice, vystřelení z diváka i na diváka, vynoření z filmu i zpětné vtažení do něj, převracení na hlavu a hlavně obraz-zrcadlení doby - to vše v 20-ti minutách nabízejí tyto dadaistické kinematografické hrátky, které nejvíce ocení všichni, kdo aspoň trochu experimentovali s fotoaparátem a fotografiemi v temné komoře, začínající kameramani, teoretici a kritici filmu a všichni, kdo mají rádi přestávky mezi děním. Entr'Acte, to jest Mezihra neboli interludium, či spíše interlidium - lidské hemžení: život jako o závod a závod jako o smrt, jednou nahoře, jednou dole jako na horské dráze, kouzla bytí i nebytí a iluze, kterým tak rádi podléháme. Během sledování tohoto snímku se mi vybavovaly Valčík květin, Cesta na měsíc, Muž s kinoaparátem i Naqoyqatsi, Iluzionista i Devět životů Tomáše Katze, což svědčí o jednom jediném - vše je propojeno a vše je řečeno. Začátek přes mezihru přechází v konec, který je začátkem. Svět je dramatické dada, kde tragedie splývá s komedií, smysl se překlápí v absurditu a estetiku rozkládá chaos. Zachovat si vlastní soudržnost a rozum vyžaduje od člověka pragmatismus, idealismus, lhostejnost, odevzdanost nebo ironii a smích. Nakonec však člověk zcela zmizí a zůstane po něm maximálně paměť ve slovech, obrazech nebo věcech. A přesně takovou paměť představuje tento experimentální film, který natočil francouzský režisér René Clair na avantgardní hudbu Erika Satieho za účastí umělců Francise Picabia a Marcela Duchampa, baletního mistra a členů Švédského baletu a jiných umělců, kteří tvořili kompars. Film je ztělesněním nebo přesněji zvizuálněním dadaistického pojetí umění. Umělci-dadaisté usilovali o radikální změny - na místo tradičního individualistického umění přebývajícího ve věži ze slonoviny mělo přijít umění otevřené realitě, kde umělec "likviduje v sobě své osobní, nejniternější tendence". Realita se má projevit sama a k tomu se nejlépe hodí technika koláže Tak vznikla fotomontáž, kdy fotografický materiál prochází metamorfosou ukazující, jak se v procese rozkladu skutečnost zázračně obrozuje v novém díle. Mezihra je skutečná koláž, která vznikla složením obrazů a hudby, přičemž Erik Satie složil hudbu k filmu pouze na základě synopse s udáním chronometráže každé epizody, kterou mu na poslední chvíli dodal René Clair. Erik Satie se přitom řídil jen vlastními představami o ještě nenatočeném filmu a specifikou kinematografických prostředků včetně rytmu a pohybu v záběru. Skladba filmu, který se skládá z množství podobných fragmentů reálnosti, a struktura hudebního doprovodu,, ve kterém se mnohokrát opakují motivy s minimální změnou, se tak ukázaly být skoro zázračně rovnoběžnými a sladěnými. Erik Satie použil v kinematografii svůj oblíbený vynález - Furniture music (francouzsky musique d’ameublement), z které se zrodily minimalismus i ambientní hudba (http://cs.wikipedia.org/wiki/Minimalismus_(hudba) + http://cs.wikipedia.org/wiki/Ambientn%C3%AD_hudba). Paralelní sled obrazu a zvuku mnohonásobně zesiluje celkové působení filmu, ačkoliv divák nevěnuje hudbě nijak zvláštní pozornost. Satie se tak i ve filmové hudbě hned napoprvé projevil jako novátor a zvěstovatel tzv. rezonanční metody střihu. ___ Film má dvě části: první je krátký Prolog, který se promítal během ouvertury baletu Erika Satieho "Reláche", což znamená "Představení zrušeno"; druhá zhruba 18-minutová část " Entr'Acte" (Mezihra) se skutečně promítala během nebo spíše místo přestávky mezi dvěma dějstvími baletu. Dnes obě části tvoří jediný film. Pokud dáme dohromady dadaistický zámysl, koncepci baletního představení "Reláche" a experimentální surrealistický charakter samotného filmu "Entr’acte", pak živelně vzniklý výsledek - "Mezihra zrušeného představení" - lze označit jako dadaismus na druhou, který ještě více zesiluje absurditu celého představení.(6.2.2012)

  • Cimr
    ****

    Rád bych upozornil na to, že tento film byl natočen pět let před Andaluským psem. Je zvláštní, že některé filmy přejdou do zlatého fondu kinematografie a ví o nich každý a na jiné, třeba i lepší, zajímavější, zásadnější, aby člověk chodil skoro sám ve tři odpoledne do Ponrepa, aniž by o nich kdykoli předtím slyšel. Mezihru si doporučuju sehnat, vzhledem k roku vzniku je to opravdu zajímavé dada pokoukání.(25.11.2010)

  • dwi
    *****

    Clairova Mezihra měla doprovázet Picabiův balet "Dnes se nehraje" na představení Švédského baletu. A ono se opravdu nehrálo. Provokující humor škodolibě napalující "inteligenci" byl jednou z částí dadaismu, kam již zmíněná Mezihra patří. Vždyť Francis Picabia, jeden z předních členů tohoto hnutí, sepsal scénář, z něhož Clair abstrahoval a dotvořil ho. Vzniklo tak nečekané, mystifikátorské dílo, stavící hlavně na své briskní vizualitě, poezii plynutí. Facka pro všechny, kdo chtěly toto dílo interpretovat, zařadit, logicky vysvětlit. Styčné body se tu sice dají najít, přesto se jedná především o pocitovou záležitost. V "první části" můžeme spatřit samotného Picabiu, Mana Raye či Marcela Duchampa - svérázná grotesknost jejich výstupů pak rozehrává "druhou část" - pohřební. Vůz s rakví tažený dromedárem, za ním bizarně pochodující průvod. Vůz se dostane do zběsilé rychlosti, lidé za ním utíkají. Fantastické komično, které z každého záběru sálá, se později uplatnilo i v režisérových pozdějších filmech.(24.3.2004)

  • - Film má dvě části. První je krátký Prolog, který byl promítán během ouvertury baletu Erika Satieho "Reláche", což znamená "Představení zrušeno". Druhá je pak přibližně 18minutová část " Entr'Acte", neboli „Mezihra“, která byla skutečně promítána během nebo místo přestávky mezi dvěma dějstvími baletu. Do jednoho filmu tyto části spojil sám René Clair až v roce 1967. (Aelita)

  • - Film Entr’acte je unikátní pro tvorbu René Claira vzhledem k tomu, že ani předtím, ani poté již nikdy nespolupracoval s surrealisty a nenatáčel podobné avantgardní a dadaistické filmy. (Aelita)

  • - Balet "Reláche" neboli "Představení zrušeno" se stal posledním baletem avantgardního skladatele Erika Satieho. Hudba k filmu je součaně jeho úplně posledním dílem, které ve svém životě složil. Dva měsíce po premiéře, která se uskutečnila 4. prosince 1924, se Satie ocitl v nemocnicie Saint Josepha, kde 1. července 1925 zemřel. (Aelita)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace