Paříž, Texas

Už tomu bude více než rok, co jsem Paříž, Texas viděl poprvé. Od té doby jsem na něj, na jeho melancholickou atmosféru, opravdu výjimečně pomalé tempo (tentokrát v tom nejlepším slova smyslu) a zvláštní náladu, kterou vyvolával, často myslel. A to je jev u mě vskutku nevídaný. Teď, když jsou ty Vánoce, čas klidu a pohody, jsem se rozhodl, že se na něj s odstupem času podívám znovu. A znovu mě totálně odrovnal, možná dokonce víc než napoprvé. Dostaly mě ty samé věci jako před "lety" (jak už jsem zmínil, je to jen něco přes rok, ale zdá se mi, jako by od té doby uplynula minimálně dekáda - a navíc to takhle zní líp). A proto nejen že si Paříž, Texas zaslouží tu pátou hvězdičku, on si zaslouží i místo v mé TOPce. (25.12.2010)

Těžko říci, co právě z tohoto filmu činí takový kult. Mě osobně se líbilo že Wenders zachytil Ameriku, tak jak může jen dychtivý cizinec, kterého i pro američana zdánlivé banality života fascinují. A tak jsou v jeho podání i nehostinné pustiny a mrtvé zapadákovy místem s duší, které lze milovat. Jeho kameraman Robby Müller dokázal působivě zachytit nekonečný pustý prostor texaského pohraničí téměř uhrančivým způsobem. Dějová lini je velmi pozvolná, ale díky roztomilému hereckému výkonu Stantona, připomínajícího dospělé dítě, které běhěm krátké doby dospěje, či díky scénáři, který tak nějak hladí po duši jsem se nenudil. A posledních 30 minut se pozvolné tempo změní tak, že jsem na čas úplně zapomněl, protože setkání Travise a Jane je tak krásné, že nemám slov. Takže pokud chcete objevit kouzlo tohoto filmu, musíte si počkat až do konce. Protože ten je tak pěkným pojednáním o pomíjivosti vztahů, že to snad nemá obdoby. (22.11.2011)

Dokonalé poetické road movie drama, které sice může na někoho působit neskutečně utahaně, ale když se vám povede dostat do té pomalé atmosféry, taky vás ten film vtáhne a už nepustí. Právě naopak, bude minutu co minutu silnější a když přijde na závěr, tak je to taková síla, že vás ten film zasáhne natolik, jak jste možná ani nečekali. No, a tohle byl přesně můj případ. Paříž, Texas je naprosto skvělý film se skvělou kamerou, úžasnou hudbou (která mi připomněla tu z Příběhu Alvina Straighta), skvělými herci, a opravdu neskutečně silným příběhem. A to jsem si původně myslel, že mě filmy Wima Wenderse nebudou vůbec bavit, když jsem od něj jako první viděl Summer in the city a Million Dollar Hotel. No, a pak jsem viděl Nebe nad Berlínem, Wendersův segment v Dalších deseti minutách a teď Paříž, Texas. Jsem zvědavý, jak na mě zapůsobí jeho další filmy, tenhle byl úžasný. Naposledy mě takhle silně dostala Feliniho Silnice. Btw, jedná se o jediný, naprosto jediný film, u kterého jsem kdy brečel. A to asi 10 minut. Hádejte, při jaké scéně? Pokud tipujete rozhovor v té kabince, uhádli jste to naprosto správně. Jeden z nejsilnějších filmů, jaké jsem kdy v životě viděl. 5* (27.08.2019)

Poměrně často pouštím film bez jakékoliv vědomosti o jeho obsahu. Většinou je to ku prospěchu věci, nicméně Paříž, Texas byl opačný případ. Dokud jsem zkoumal, co se děje a proč se to děje, byl jsem ohromně nadšen. Jakmile byly všechny karty na stole, pořád mi Paříž, Texas přišel jako úžasný film, ale pocit něčeho navíc jakoby odpadl, a to přesto, že odhalení karet představilo hodně silné a nevšední téma. Tudíž doporučení rozhodně ano, ale absolutní nadšení tam není, ačkoliv tam první půli bylo. (15.06.2014)

Rád se přidružím k všeobecnému aplausu, i když si myslím, že tohle není nejlepší Wenders. Ani Ry Cooder – kéž by skládal i hudbu k těm výborným němým filmům, abychom nemuseli poslouchat všechny ty prefabrikovaná klavírní puzzle. Vlastně i film měl podobný charakter: Co režisér (jak mu to podával scénárista) vzal do ruky, to hned strčil na správné místo. Nedal nám žádnou šanci, abychom mu mohli poradit, nebo si alespoň říct: "Hele, támhle to patří!". A také nikomu neříkejte, že máte ženu z Paříže – a pak: Jindřichův Hradec, Česká republika. (21.09.2016)