Lidé deště

Nezvykle poetický Coppola se nebál ani tragického konce své road movie. Na moje gusto je málo přítomen Duvall, ale ostatní hrají, jak je u Coppoly zvykem, také výborně, takže jsem ochotna se s tím smířit. Příběh je jednoduchý, jak už je u tohoto žánru zvykem. Rozhodně však není hloupý a zručný scenárista Coppola nám během jízdy vrství do cesty několik velice zajímavých postav. Tou nejdivočejší je zřejmě policista, byť je oficiálně za blázna uznán pouze Smrťák. Dlužno dodat, že ta záhadnost Duvallovi sluší. Coppola nezanedbává ani formální stránku filmu a místy se mu daří připravit divákovi velmi sympatické audiovizualní orgie. (15.07.2019)

Lidé deště jsou americkým dramatem na evropský způsob. Francis Ford Coppola byl sice zručným vypravěčem, ale nebyl psychologem a intelektuální vyznění je ve spotřebních podmínkách amerického trhu často zdeformováno. Lidé deště jsou efektním příběhem, přesto je vyprávění ploché. Emoce vřou díky kumulaci znetvořených vnitřních světů, lidskému strachu a intenzivní bolesti intimní osamělosti. Hovořit o náhledu do ženského světa je velmi troufalé, neboť jde o mužský pohled na věc. Coppola nedokázal proniknout pod povrch věci, ale spokojil se s cestou k bouřlivému střetu podrážděných lidských bolestí, bijící na poplach a k úporné ochraně niterné bázně. Osamělost je nechtěným aspektem moderní prosperity. Hlavní postavou úzkosti lidského strachu je Natalie Ravenna (zajímavá Shirley Knight), žena, nepřipravená na roli matky. Strach z neznáma, lítost nad omezenou zkušeností rozkoše, nejistota, pochybnosti a neochota přijmout zodpovědnost se projevuje rozpolceností. Útěk nepřináší úlevu, ani svobodu, jen se nechává vléci pudy instinktu a touhou po doposud nepoznaném. Vnější svět je odrazem vnitřního rozkolu. Hlavním mužským hrdinou je Jimmy Kilgannon (sympatický James Caan), bývalý úspěšný univerzitní hráč amerického fotbalu s trvalými následky poškození běžných mozkových činností. Prostoduchost je odzbrojující i destruktivní, přesto je hlavní vnitřní bolestí lidská osamělost. Důležitou postavou je Gordon (příjemný Robert Duvall), policejní motorizovaná hlídka. Intimní samota požaduje uspokojení svých potřeb a nebere ohledy na své nejbližší okolí. Osamělost zdrsňuje lidská srdce, bolest si nevšímá nespravedlnosti, strach se zmocňuje duší a pomalu je stravuje. K výraznějším postavám patří také Rosalie (zajímavá Marya Zimmet), pubertální Gordonova dcera s nevolí k jeho sexuální aktivitě. Osamělost a vzájemné nedorozumění bouří, oheň rozervanosti v nitrech plápolá a následný střet dusí nejen sám sebe. Z dalších rolí: úspěšný venkovský obchodník s novou vidinou zbohatnutí Alfred (Tom Aldredge), Jimmyho bývalá přítelkyně z univerzitních časů Ellen (Laura Crews), její přívětivý otec Artie (Andrew Duncan), či jeho opatrnější manželka Marion (Margaret Fairchild). Lidé deště si zaslouží pozornost za snahu o umělečtější podání komerčního filmového díla i za způsob svého nezávislejšího vzniku, přesto nejde o skutečnou psychologii, ale jen o její zdání a konzumní efektnost, která zvyšuje atraktivitu, byť pouze tu povrchní. Coppola nebyl vyzrálým umělcem, byť byl velmi schopným a nadmíru úspěšným filmovým vypravěčem. (16.07.2019)

Jmenuju se Sára... Nejmenuju se Sára, jsem Natalie... Musím na potrat... Nebij mě, budu mít dítě, DÍTĚ! ...Asi tě trochu miluju, ale ten chlápek v uniformě mě zajímá... -Co děláš v Nebrasce?! -Nevím, asi to samé co v Pensylvánii... -Nevolej mi! Nechci poslouchat co cítíš! Teď musíš něco udělat! A pak mi zavolej! Myslím, že to docela vystihuje hlavní hrdinku, která hledá cestu skrze všudypřítomnou nejistotu. Prostor, který herci dostali, aby ukázali,že opravdu JSOU herci, se dnes už jen tak nevidí. Proto pro někoho pomalé tempo, ale jinak docela rychlý život... (23.04.2010)

Jeden z několika odvážných filmů, které na konci 60. let v podstatě zachránily Hollywood. Třebaže je hlavní hrdinkou žena, její nelichotivé vykreslení neodpovídá mé představě o „ženském filmu“. Natalie zbaběle utíká před zodpovědností, nechce se na nikoho vázat, chce být sama, chce být volná. Ale co dál…? Dnes působí lidé Deště dosti ošuntěle a všedně, ale tehdy vážně nebylo obvyklé, aby režisér společně s kamerou a cca dvacítkou dalších nadšenců vyrazil z východního pobřeží Států na pobřeží západní a po cestě natáčel na místech, která mu přijdou vhod. Už zde jsou patrny znaky Coppolovy mistrovské práce s mizanscénou (zrcadlová scéna) a jeho záliby v paralelním nahrávání vícero zvuků (nechává mluvit i čtyři postavy najednou), kterou posléze rozvinul v Rozhovoru. Jednoduchý příběh již poněkud vyčpěl, zbytek bych ale pro jeho relevantní postavení ve filmové historii nezatracoval. 75% (21.08.2009)

Nějak netuším, co si s tím počít. Téma to má hodně zajímavé, ale když ono to celé nějak začne, nějak to plyne, nějak se to vyvine, nějak to skončí a nic víc. A přitom na tom scénáři není nic vyloženě špatně, ani na tom příběhu a ani na jeho průběhu, jen to ve mě prostě nic silnějšího nezanechalo. Začátek mě celkem chytl, líbilo se mi, že je to road movie, taky to má po celou dobu solidní filmařskou stránku, ale taky tomu chybí větší psychologie postav a hlavně víc propracovaný příběh, protože tenhle - i když vystačí - na mě působil dojmem, jako by se s ním Coppola nechtěl hlouběji zabývat. A asi právě tohle se výrazně podílelo na tom, že to ve mě nic víc nezanechalo. Ale pořád lepší, než třeba Alice už tu nebydlí, na kterou jsem si tu občas kvůli drobným podobnostem vzpomenul... Silné 3* (03.09.2022)