Podzimní almanach

Mám pocit, že odsud Fliegauf dost čerpal inspiraci když točil Houštinu, protože Podzimní almanach s ní má kupodivu dost společného. Ona sice Houština je "povídková" a tady jde o portréty několika lidí, které na sebe sice skoro nenavazují, ale střídají se a vyvíjí mezi sebou, jenže oba filmy stojí jen na dialozích mezi postavami, které se snaží být dost filozofické či dramatické a celistvý příběh nemají. Jenže zatímco u Houštiny mě ty jednotlivé pasáže dost bavily a některé byly i celkem silné (a obzvlášť jedna, na kterou nejspíš nikdy nezapomenu), tady se mi moc nepovedlo se do toho dostat. Sice tu je pár zajímavých myšlenek a taky několik zkratkovitých, se kterými se Tarr moc pitvat asi bohužel nechtěl, ale na rozdíl od ostatních uživatelů mi ten vizuál přišel často mdlý a nudný a silných scén a dialogů jsem tu zaznamenal skutečně málo. Třeba jsem jen nebyl ve správné náladě, přeci jenom je to dost slušně zahrané a nějakou hloubku a obecně něco do sebe to určitě má, ale i tak nemůžu říct, že by mě Podzimní almanach nějak zvlášť zaujal. A popravdě mám pocit, že ve mě do budoucna ani nic nezanechal - když tedy pominu ten geniální závěr. Ten se mi totiž líbil fakt hodně, všechny ty myšlenky úctyhodně završil a až mě krapet překvapilo, že s takovým koncem přišel zrovna režisér Turínského koně. Ačkoli tu je ten konec dvojsmyslný, jelikož se dá chápat optimisticky i pesimisticky (a hlavně realisticky, protože to z toho vyplývá nejlíp) a je jen na divákovi, jakou variantu si vybere, protože jsou správně všechny. Ať už byl Tarrův záměr jakýkoli. Nicméně povedený závěr tenhle film naštěstí částečně zachránil a jen díky němu třetí hvězdičku nakonec přidám. Slabé 3* (12.02.2022)

LFŠ 2010 | Neoddiskutovatelně jeden z vrcholů Tarrovy tvorby, vycházející ze Sartrovy divadelní hry S vyloučením veřejnosti. V tísnivé atmosféře jednoho zataženého bytu se zvrásněnými zdmi ještě více připomínající stáří a únavu, bytu, který po celý film neopustíme, se mezi jeho obyvateli rozehrává hořké, skvěle napsané, sociální peklo. Na Tarrovy filmy velmi vzácně je použito barev, symbolizující nálady postav. Herci jsou snímani z velké blízkosti - větší vzdálenost je už snímána přes překážky a navozuje pocity klaustrofobie. Všechno podtrhuje minimalistická hudba Mihály Víga, většinou rozklady mollových akordů na elektrickém pianu podpořené silnými basovými tóny. (01.08.2010)

Byt jako forma (uvěznění). Zde je již bez debat patrný Tarrův příklon k formalismu, přece jen občas ještě tenduje ke svým raným dílům. Tento fakt je snadno rozpoznatelný v několika dialozích, kdy je kamera poněkud roztěkaná a protagonisté spolu opravdu hovoří, tzn. že jeden reaguje na druhého. V ostatních dialozích každá z postav pronáší monologové pasáže bez téměř jakékoli reakce toho druhého. Nejvíce je tato výše načrtnutá rozpolcenost vidět ve scéně rozhovoru matky se synem. Dlouhý monolog je po chvíli jako by symbolicky narušen matčinou fackou a slovy: "Ty mě vůbec neposloucháš." [==] Tarr v tomto díle experimentuje se světlem. Nasvícení herců a interiérů působí jako značně stylizující prvek, použití oranžovočervené a chladně modré barvy silně kontrastuje oproti Tarrovým předešlým černobílým snímkům. Ač výše uvedené hodnotím víceméně jako klady, je jasně vidět, že se Tarr svým stylem ještě zcela nevyhranil a občas jakoby nevěděl, co přesně chce natočit. (19.02.2008)

Zatímco v předchozích Tarrových filmech byl byt symbolem problémů existenčních, nyní problému existenciálních. Zatímco u předchozích dvou filmů se dalo uvažovat o vztahu mezi vnějšími materiálními otázkami a vnitřní psychikou postav, zde se již (i když ne úplně, i zde totiž hrají zřetele jako finanční tíseň učitele či touha získat byt a peníze od matky jistou roli) autor soustředí primárně na intersubjektivní strukturu vztahů obyvatel jednoho bytu (jenž již není pouhým bytem, ale spíše metaforou, např. místa střetu různých generací apod.). Vzájemná odcizenost a latentní nepřátelství je ze všech "dialogů" (viz uživatel ORIN) patrné, forma zde však má svou důležitost - zejména hra světla. Právě díky světlu odhalujeme skutečnou distanci v zdánlivé blízkosti postav, i v rámci těch nejtěsnějších rozhovorů, kdy se zdá, že si jsou postavy blíž, je povětšinou každá z nich různě nasvícená, což metaforicky naznačuje jejich skutečný nesoulad. A jsou to právě i dialogy a mology postav, kde vězí moje hlavní výtka filmu - ten film, který chce proniknout do hloubky nitra postav, musí mít stejně hluboké a silné myšlenky v nich obsažené, což se zde Tarrovi ještě úplně nepodařilo. (24.12.2014)

Z prostoru "Za zavřenými dveřmi" (Huis clos - právnicky "s vyloučením veřejnosti"; Sartre, 1943) nepronikají žádné informace (tak jako z nebe nebo pekla), zprostředkovat je může jedině medium. Béla Tarr povyšuje milostný trojúhelník na nemilosrdný pětiúhelník, aby mezi jeho vrcholy vepsal existenciální drama, které se nedožilo katarze (procitnutí z nevolnosti). Pět lidí se svými projevenými i zastřenými tužbami krouží kolem sebe, mluví, aniž by se dokázali domluvit na čemkoli. Případná citace z výše uvedené Sartrovy hry: "Et cependant, nous sommes en enfer. Et personne ne doit venir. Personne. Nous resterons jusqu'au bout seuls ensemble. (A tak jsme přece jen v pekle. A nikdo nesmí odejít. Nikdo. Až dokonce zůstaneme sami spolu)" - to je to "peklo jsou ti druzí"... A tak se nakonec mluvilo víc o Sartrovi než Tarrovi, což rozhodně není dobře. (23.11.2014)