Bolševikova slabina

Film Stud našel v tomhle filmu svůj dokonalý kontrapunkt. Ještě se mi nechce věřit, že tak omračující spojení existuje. Nenapíšu brzy podrobněji, ty vzájemné, pod různými úhly natočené reflexní plošky vytvářejí podivuhodnou mozaiku, ale ona se pod soustředěným pohledem propadá stále hlouběji, jemněji a hladčeji, a popisovat křišťálovou kouli v její slité zcelené kráse je nekonečná práce, nebo ticho. (20.03.2012)

Lolita po španělsku, z mého pohledu hned po několika stránkách nedotažená (ovšem "nedotaženou" erotiku jednoznačně kvituju!). Navrch příjemně konzervativní Bolševikova slabina nabízí ještě nejkouzelnější úsměv široko daleko. Jako ... ve vší vážnosti ... María Valverde by se měla normálně v zájmu lidstva naklonovat a podávat jako lék na depresi. :) (02.04.2013)

Nevím, jestli zrovna takhle nějak může vypadat krize středního věku, ale v tomhle příběhu Antonio i když je velmi dobře situovaný, tak najednou zjišťuje, že ztrácí smysl života, možná cítí i jeho nenaplněnost a tak se dostává do patové situace. Nevím přesně jaká asociase se v něm odehrála při prohlížení histoickou knihou s ruskými dějinami a obrázkem krutě popravených dcer cara Mikuláše, ale ve scénáři to zřejmě nějaký význam má. Možná právě proto ho pak tolik zaujala mladá studentka Maria. Ta mu vstoupí do života současně se Sonsoles, která ho po dopravní nehodě chce žalovat za ublížení na zdraví. A tak se najednou spustí lavina jeho naprosto neadekvátního jednání, nejen vzhedem k Marii, ale i k Sonsoles. Tady někde nastává zlom, kdy jsem přestala chápat, kam to asi bude směřovat. A ten směr, který postupně následoval a nakonec i závěr filmu totálně zazdil celý můj prozatím dobrý dojem. Ale šestnáctiletá María Valverde byla nádherná a za oči Luise Tosara jednu hvězdu přihodím. (07.12.2012)

Jak už tu bylo od JitkaCardova zmíněno, blíže než Lolitě má opravdu Slabost bolševika ke Studu. Cyničtí téměř-čtyřicátníci, pokračování fenoménu "singles", kteří v mládí propadli opojné chuti ryzí individuality a možnostem, které jim svobodný svět nabízel. O to více hořké je poznání, jakou daň za toto opojení platí nyní. Cosi ještě více znepokujícího je však skutečnost, že zatímco na tělesných požitcích závislému Fassbenderovi je dána možnost volby a rozhřešení, Tosarova postava toužíci jen po opravdovém citu lásky je odsouzena nemilosrně k žaláři. Škoda jen, že Cuenca nevládne tolik svému řemeslu jako McQueen. Mohl by to být o dost zajímavější dialog. Co se však týče hudebního doprovodu, zde je dialog přímo mistrovský. (29.08.2012)

Mariu Valverde jsem "objevil" už dávno, ale přes veškerou předvedenou erotiku (Madrid, 1987!) v pozdějších snímcích, asi nejhezčí zůstane tady, při svém celovečerním debutu. Kolegové se tu několikrát rozplývají nad herečkou samotnou, nad dusným, neeroticky erotickým dusnem, naplňujícím film. Nic z toho není přeháňka. Luis Tosar byl vybrán záměrně - na první pohled se k Marii nehodí, je starý, plešatý. Všimněte si ale, jak s postupem času kamera stále častěji rámuje jeho tvář s horním ořezem, takže nevidíte pleš, ale končíte nad obočím. Jeho rysy jsou podobné Robbie Williamsovi, a co si budeme nalhávat, to je známý playboy. Tenhle film skutečně bublá pod povrchem, jak píše kolega Cervenak. Dokázal bych se na schůzku, nevinnou schůzku bez doteku i jen ruky, Marie a Pabla dívat celé hodiny. Scénář je zajímavý, nečekaný, naprosto netušíte, co bude dál. Nejvíc ze všeho bych ale vyzdvihl způsob, jakým byla napsána a zahrána postava Marie. Patnáctiletá dívka, ještě ne žena, ale dávno ne dítě, a její první velká láska, postupně se rozvíjející, přemýšlená. Ta realičnost mi vyrazila dech. Takhle chová, dívá, dýchá a myslí zamilovávající se dívka, zkoumající a nahlížející svou známost. Maria za tohle herecky hodně vysoko! (03.05.2017)