Kumo no mukó, jakusoku no bašo

V poslední době se mi čím dál víc líbí filmy, kde nejsou komplikované vztahy mezi postavami. Díky tomu se pocity postav snadno dokáží přenést i na diváka a přesně to je jednou z nejsilnějších vlastností tohoto filmu. Co se týče vizuální stránky, jakýkoli obrázek vyjmutý z 91 minutové stopáže by se skvěle vyjímal na pracovní ploše. Důvodem, proč film neřadím mezi ty nejlepší, je především pozvolné tempo, které by asi vyřešila energičtější hudba. Děj se snaží co nejvíce minimalizovat zásah moderní techniky do příběhu a tak vzniká pro mě příliš nevlídný kontrast dvou světů, jejíž větší provázání, nebo eliminace moderního světa by filmu jistě prospěly. Romanticky založený divák určitě neudělá chybu výběrem tohoto díla. (28.01.2008)

Zápletka řešící propojení snů a paralelních světů na pozadí stupňujícího se politického napětí mezi násilně rozděleným jihem a severem alternativního Japonska sedmdesátých let je dostatečně zajímavá, bohužel naprosto nevyužitá. Samotný příběh tří školáků (následně pak už studentů) totiž nevykazuje nějaké napětí nebo snad drama, jeho měřítko je velmi komorní, zaměřuje se téměř výhradně na jejich vztahy, pocity a sny. Jenže charaktery mají jen zběžně načrtnuté, a proto se nedaří vybudovat mezi nimi uvěřitelné hluboké emoce, o těch se jenom mluví. Tvůrce navíc soustředil veškerou svou snahu na vytvoření melancholické, snové, až magické atmosféry, což se mu díky precizní kresbě, animaci a podbízivé hudbě sice částečně povedlo, nežádoucím důsledkem je ale neskutečně pomalé tempo filmu, kdy každé dvě repliky dialogu jsou proloženy několika záběry na letící ptáky, odlesky rosy v trávě nebo záblesky slunce v mracích. Ano, zpočátku to je magické, po 60 minutách už jenom ubíjející. (23.02.2012)

Beyond the Clouds, The Place Promised in Our Early Days je dalším dílkem japonského všeuměla jménem Makoto Shinkai, který je známý tím, že své filmy (do té doby krátké) dělá skoro sám. Toto je jeho první celovečerák (a má délku cca 90 minut, ne 70). Odehrává se v budoucnosti v Japonsku, které je rozděleno na část severní, patřící k Union, a jižní, která je pod vlivem USA a UN. Na severu na ostrově Ezo (dříve Hokkaido) se tyčí obrovská věž (lze ji vidět až z Tokia), jejíž princip a funkci se jižní strana snaží odhalit. Kromě toho tato věž láká dva chlapce (Hiroki, Takuya) a jednu dívku (Sayuri) - moc rádi by se k ní podívali na vlastnoručně sestrojeném letadlu. Ovšem jednoho dne Sayuri záhadně zmizí a cesty chlapců se rozejdou. Avšak za tři roky... ____ Už u Hoshi no Koe - Voice of a Distant Star jsem si o Makoto Shinkaiovi udělal pár postřehů: rád kombinuje romantiku a sci-fi. Je to tak trochu kýčař, v obou se docela často vyskytuje efektní, avšak bezúčelná hra barev, světel a stínů (často se opakující scéna, kdy mezi hlavami dvou lidí zapadá slunce). I hudba je taková sentimentální, mírně podbízívá. Prostě bych spíš uvítal, kdyby se zaměřil trochu více na obsah, promyslel pozadí příběhu, funkčnost celého principu věže... (o obojím bych se rád dozvěděl více). ___ Ale i tak to je moc krásný zážitek. Lepší 4* (17.04.2005)

Je fajn, keď niečo pekne vyzerá. Je ale ešte lepšie keď je pekná forma aj adekvátne podporená obsahom. A tomu tak podľa mňa v Beyond the Clouds nie je. Príbeh je zaujímavý, tempo typicky japonsky pomalé, čo mne osobne vôbec neprekáža. Čo ma ale vie vytočiť je keď film nastoluje otázky a potom na ne neponúka odpovede (aj keď existujú výnimky alla Lynch). V Beyond the clouds bolo jednoducho príliš veľa vecí nevysvetlených (prečo začala vojna, prečo vežu postavili, aký bol jej účel, prečo vzniklo puto medzi vežou a Sayuri, prečo mali postavy sny so sebou navzájom atď, atď) aby som nad tým vedel prižmúriť oko. 7,5/10. (05.02.2009)

Po dlouhé době narážím na ten smutný paradox: největší slabinou snímku je, že čím víckrát jej divák vidí, tím výše v jeho očích stoupá. Napoprvé mi to prostě všechno zdaleka nedocvaklo a těším se, až se na Za oblaky podívám podruhé. Minimálně na tom "blučku" s kvalitní TV je to pastva pro oči. Někomu možná bude připadat hloupé, že se režie soustředí výhradně na pestrobarevné magické záběry, oplývající přehršlem barev a kýčovitostí, ale je to jednoduše nádhera, to se nedá popřít. Během sledování se mi pak dvakrát vybavil Nolan: poprvé při námětu, nepodobném Inception, no a podruhé počáteční zmateností v ději a postupném rozuzlení, při kterém mi hlavou blesky snímky jako Memento, nebo Dokonalý trik. Zamilovat si tento snímek musí být krajně nebezpečné a hraničící s neodolatelnou nutkavostí protlačit jej do TOP 10... Klasická japonská animovaná NÁDHERA. (17.10.2010)