Otevři oči

Hodně povedená sonda do lidské duše! Atmosféra hustá tak, že by se skrz ní neprokrájel ani Rákosníček se speciálním švýcarským nožem (za neuvěřitelně nízkou cenu samozřejmě). Místy jsem byl vyděšen, jindy zase unesen (ať už krásou Penélope Cruz či dokonalým projevem trpícího člověka), ale neustále ve mně stoupala zvědavost a touha po závěrečném "tak si pojďme konečně říct, jak to všechno vlastně bylo". A v tom je právě ten největší problém. On totiž závěr obrací všechna má předešlá slova na blábol mírně vyšinutého jedince a jde si svojí cestou a za svým vlastním cílem, kterému ale bohužel chybí pevné základy. Ty byly vybudovány pro grandiózní finále v jiném žánru, než nakonec režisér a scénaristé vybrali. Jaká škoda! Jinak totiž tenhle snímek nemá chybu. [červen 2006] (01.07.2006)

S "Otevři oči" jsem měla stejný problém s odhalením skutečnosti (sen vs. realita) jako u jeho remaku "Vanilla Sky". Ale Amenábar je daleko schopnější režisér než Cameron Crowe - v jeho podání se celým příběhem od počátku line stín nejistoty a stopy pochybností. Amenábar umně buduje atmosféru, napětí, mísí temperament španělské fame fatale Pénelope s odcizeností moderního města... Z balancování na hraně mezi 3 a 4 * tak musím nakonec dát 4*. (17.12.2008)

Prvních přibližně dvacet třicet minut ještě takříkajíc „jde“. Sledujeme milostný trojúhelník s tragickými následky. Hlavní hrdina César má všechno, žije si jako ve snu, ale pak, v jediném okamžiku, o vše přijde. Snad to byl zásah vyšší moci, snad osud, že hrozivou dopravní nehodu sice přežil, avšak zaplatil za ni (vzhledem k obsahu až neslušně) lákavou tělesnou schránkou. Nyní svou odpudivou fasádou automaticky odpuzuje každou pohlednou dívku a také ta z minulosti, čarokrásná Sofie, se od něj odvrací. Jeho tvář je stejně pokřivená jako jeho charakter. Zasloužil si to? Nezasloužil si to? Proč vede dlouhé dialogy s psychiatrem? Koho zabil? Tyhle otázky jsem si kladl během prvních minut, přesvědčený, že s trochou vypětí, třeba za pomocí scénáře, najdu odpovědi. Avšak pak se cosi zvrtne, Césarova zohyzděná tvář najednou zohyzděná není. Ale jenom dočasně. Sofie se mění v jeho bývalou zhrzenou milenku, Nurii. Ale jenom občas. Přestává být jasné, co je realita, co sen, co svět, do kterého César uniká za bdělého stavu. Jasné mi to nebylo ani po odhalení nečekané pointy, vysvětlující vše příliš racionálním způsobem, aby to mohla být pravda. Celý film je buď geniálně spletitý a po několikerém zhlédnutí dávající smysl, anebo jenom přehnaně komplikovaný a poznamenaný chorou myslí Philipa K. Dicka a režisérovými vlastními sny (z obojího totiž Alejandro Amenábar při natáčení vycházel). Film se však nevyznačuje pouze obtížnou „čitelností“, která nikdy není otravná, má rovněž výtečné herecké obsazení a mnoho nádherně zrežírovaných scén. V hlavní roli Euardo Noriega. Část filmu skrytý pod maskou či (nepříliš zdařilým) make-upem. Celý film sobecký, egoistický parchant. Vaše sympatie si stejně získá a společně s nim budete toužit zjistit, kde ksakru vězí pravda. 80% Zajímavé komentáře: tron, Rex Mundi, numi (05.03.2008)

Syrovější a řekněme realističtější než Vanilkové nebe, ale právě tím poněkud odtažité. I zde mi vadí přepálená stopáž, protože příběh samotný by vystačil na ty Krajní meze. Na Penélope se sice hezky kouká, ale přijde mi, že tady nemá co hrát, nebo hraje trochu chaoticky, nevyzrále, nevím jak to popsat. (27.07.2013)

Oproti Vanilkovýmu nebi má originál barevnějšího hlavního představitele, tím nemyslím rasistickou narážku na horkou krev Eduarda Noriegy, ale to, že v jeho podání je César ještě sobečtějším a sebestřednějším spratkem, kterýmu ale stejně fandíte. Dialogy jsou tak nějak evropsky přirozenější, ale zase jim chybí Croweův smysl pro vtip. Scénář mě rozšvihal svým množstvím myšlenek, který vás film vedle hlavní zápletky donutí přežvýkat a za to patří Amenábarovi pukrle. A jestli se mi první půle jevila poněkud unylejší, druhá má drajv za obě. (26.06.2011)