Dogora - Ouvrons les yeux
Dogora
Režie:
Patrice LeconteScénář:
Patrice LeconteKamera:
Jean-Marie DreujouHudba:
Étienne PerruchonObsahy(1)
Patříte-li mezi vášnivé čtenáře magazínu National Geographic, nebo obdivovatele filmu BARAKA, dostane vás i DOGORA. Dogora není ani smyšlený příběh ani dokument. Je to hudební, impresionistický a humanistický film. Patrice Leconte jednoho dne objeví úžasnou symfonickou suitu s dětským sborem. Zjistí, že v něm nikdy předtím nic nevzbudilo takové silné emoce. Za nějakou dobu odjíždí do Kambodže. Nikdy ho žádná země tolik neuchvátila, jako právě tato. Z řady silných zážitků se vyvine velké dobrodružství - překvapivá a dojemná, bezstarostná i vážná odysea. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (18)
Fajn hudba. Aj tie obrázky k tomu mali niečo do seba... Film sa sám porovnáva s BARAKOU, ale je niekde inde - či už kvalitou či výpoveďou. Dogore chýba premyslenosť a vytŕča z nej snaha ísť do kín (cca 80 min.). Keby to ostalo v rovine televízneho dokumentu, čiže klasických cca 40 - 50 min. bolo by to naozaj zaujímavé dielo, ktoré by neobsahovalo niekoľko úplne zbytočných (aj keď krátkych scén). Napriek tomu, že sú to "len" pekné zábery z dovolenky, sú pozerateľné a môžme v nich hľadať hlbší zmysel. Občasné zaváhania skvelo vyvažuje finálé, ktoré si budete pohmkávať ešte nejaký čas po dopozeraní a vôbec sa vám nebude chcieť rozmýšľať nad nedostatkymi tohto filmu... ()
Začátek jak z budovatelského filmového pojetí písně, a to nemluvě o rusko-polských zpěvech .... K epičnosti podobně laděných filmů má Dogora krapet daleko... ale některé záběry stojí za wallpaper ! potažmo vytištění :) a práce střihače je též zajímavá, jen jednotlivé kapitoly jednoduše postrádají kompaktnost. ()
Nenazýval bych toto dílo dokumentem, ale spíš filmovou symfonií (tímto nechci snímku upírat jeho dokumentární vypovídací hodnotu, kterou určitě má). Hudba tu hraje první housle, její náladě je podřízen obraz (a použití velmi silných filtrů či záměrné rozostření obrazu by v dokumentu bylo téměř neodpustitelné), jejímu tempu střih, a pokud jsem si párkrát říkal, že daná scéna už je delší, než bylo třeba, režisér prostě jen čekal, až dozní příslušný part. Patrice Leconte poskládal svoji mozaiku z řady samostatných sekvencí, které často působí daleko zajímavěji, než celek. ()
Světotvorného zření Reggiovy trilogie ani Baraky tento pokus zdaleka nedosahuje. Fúze eklektické hudby, místy strašlivě alegorické vysilujícími ohlasy budovatelských či revolučních písní, a jednotvárně katalogizovaných obrazů, nejednou neuměle (nikoliv prostě!) snímaných a falešně estetizovaných, sice úplně nenudí a může zaujmout přinejmenším přiblížením dálek, ale jejich celistvý obraz ani sen o nich vytvořit nedokáže. Obstojný VJ set pro představení, na němž budu rád chybět, nic víc. ()
Hudební obrazová báseň zachycující každodennost v Kambodži. Místy zdlouhavé. Autor často zachycuje lidi v pohybu – nejzajímavější byla scéna, která ukazovala, jak využívají mopedů jako rodinného vozidla. Naplnění cílů, které si Patrice Leconte vytkl, bych seřadil a ohodnotil následovně: pocitový (****), hudební (****), emotivní (***), dojemný (**). ()
Galerie (9)
Photo © Warner Bros.
Reklama