Tři vzpomínky

Další z moderních filmů, který dokázal úžasně zachytit dobovou atmosféru a uvést diváka v pochyby ohledně data vzniku filmu. Poetika milostných rozhovorů mezi Paulem a Esther plně odpovídá létům šedesátým, a sedmdesátým nedivím se, že ji dnešní generace nechápe, kdo z dvacetiletých dnes čte romantické básně a místo odeslání sms musí 3 dny čekat na vytoužený dopis... Hluboká láska, která přesahuje hranice lidského chápání byla ve filmu vyjádřena naprosto dokonale, lépe už to kamera zachytit nemůže, další úrovní je pouze vlastní prožitek. To se tvůrcům povedlo naprosto dokonale. Vlastní děj filmu a dialogy mi trochu připomněly mého oblíbeného J.L.Godarda, nicméně konec filmu bych nejspíš ocenil méně otevřený, ovšem - záleží na tom jak vše dopadne? Důležitý je život, jeho prožívání a děj, ne jak vše skončí přece. Moc krásný film, asi se zase po dlouhé době vydám do Paříže... (17.10.2019)

Tak tohle bylo prostě strašný. Nudný, nesympatický hlavní postavy v čele s afektovanou běhnou, která tancuje, jako kdyby byla na LSD. A asi se to divákovi má líbit, protože hlavní "hrdina", ten kretén, na ni čumí jako na řeckou bohyni. Pretentious bastards. a ještě ke všemu nuda. Někdo tady psal, že je to rádoby intelektuální blábol, s tím mohu plně souhlasit. Politická linie našroubovaná až běda, dementní milostná linie získala bohužel tři čtvrtiny obsahu, škoda, protože i když tam ta politika, železná opona apod. moc neseděla, bylo to z toho to nejzábavnější! A všichni se tam chovaj jak hovada. Ptákovina. (24.08.2018)

Kdyby se ten film tolik nesnažil o to, aby měl nějakou uměleckou výpověď, kdyby se více hrálo na příběh, který je sám o sobě dobrý, tak jsem ochotný tomu filmu dát víc. Líbí se mi prolínání v čase, ale dlouhé záběry, střihy, které mi nějak moc neseděly... Herecky ale nemám moc co vytknout. Mladí i starší herci skvělí. (18.08.2016)

Film celkově na velmi vysoké úrovni (kamera, režie, herci atd.) a celkově rozhodně sympatický. U mě ale nastal jeden zásadní problém, totižto že od chvíle, kdy se film začne věnovat Esther, už to dál nežeru, respektive přestávám jít s hlavní postavou Paulem, nerozumím mu, nevciťuji se do něj, protože mě narozdíl od něj Esther sama o sobě vůbec nefascinuje, žádná láska na první pohled nepřichází, přičemž ale jakoby s tímto Despechin zásadně počítal, vše vsadil na tuto "automatickou" přitažlivost představitelky Esther pro jakéhokoli diváka. Asi proto se bohužel tvůrci nevěnují nijak zvlášť nějaké názornější explikaci její postavy a dějovým či situačním budováním její pozoruhodnosti. Místo toho občas ve vnitřním monologu Paula zaslechneme, že prý je drzá, výjmečná, samozřejmá a kdoví jaká, ale to taky spíš až v poslední třetině filmu.. Já jsem tedy s Paulem emocionálně nešel a film mi proto připadal dost "pouze odvyprávěný" a přitom taky trochu odnikud nikam. Druhá věc pak je, co si počít s postavami, které, přestože jsou samozřejmě nezralé atd., se chovají tak evidentně sobecky, nepromyšleně, nezodpovědně, "morálně nekoherentně".. Ani jedna z postav v sobě vedle toho nemá nic dalšího a natolik sympatického, aby to vyvažovalo tuto směs puberťácko-nihilistické a znuděně-promiskuitní do-sebe-zahleděnosti a nesvéprávnosti. Nemůžu to bohužel brát ani jako nějakou kritickou zprávu o čísi generaci, protože reflexe po letech z předposlední části filmu je vlastně... trochu plačtivě bezzubá (a pro mě emocionálně nevěrohodná, jako celý vztah Paula a Esther). (16.02.2016)

Mathieu Amalric vzpomíná na dětství a mládí své postavy... a přitom má ve filmu jedinou scénu, ve které sám může něco zahrát. Jinak tam žádná scéna s ním nemá žádný význam. A podobných nesrovnalostí je tu více. Až jsem si nakonec položil otázku, proč nám vlastně Arnaud Desplechin tento příběh vypráví... a odpověď nenalezl (50%). (19.11.2017)