Přebytečný člověk

Tomu filmu jsem vůbec neporozuměl. Co chtěl říci? Osudy dvou jmenovců, jeden zkrachovalý zpěvák, jemuž zničily život drogy a ženy, druhý fotbalista, který si stále chtěl prosadit svou i poté, co po těžkém zranění vystudoval trenérský kurs. Jeden sice skočil do vody, ale pak z nepochopitelných důvodů vyplaval, aby mohl kamarádům upéci kapra, druhý se skutečně zastřelil, ale přitom jsme viděli zastřeleného i šéfa jeho klubu... Fakt mi to nic neřeklo, hvězdička z milosti. (09.04.2018)

Dvojí život Antonia. Debutující Sorrentino se rozcvičuje na paralelně vyprávěných příbězích dvou mužů, kteří žijí různé a přesto stejné životy. Podobně jako v mystickém dramatu od Kieslowského, také zde jsou osudy obou postav zvláštním způsobem propojené – jedna podněcuje druhou k aktivnímu převzetí kontroly nad trpně prožívanou každodenností. Prázdnota, osamělost a opouštění charakterizují existenci obou mužů, dvou věčně poražených hráčů, kteří marně hledají vhodnou (hrací) pozici. Se Scorsesem sdílí Sorrentino nejenom zájem o frustrované muže, jejichž (sebe)destruktivní jednání pramení z neschopnosti dostát svým ambicím (finále v hrubých rysech připomíná Taxikáře), ale také stylistickou suverénnost. Nemusí přitom svého slavnějšího amerického inspirátora okatě citovat (vplutí do klubu á la Mafiáni), abychom pochopili, že stejně jako on nemá rád statické kompozice, tradiční úhly kamery a otřelé kombinace hudby a obrazu. Soundtrack, nejen vytvářející nepatřičné audiovizuální kombinace, ale také přímo propojující oba hrdiny, patří k nejsilnějším složkám filmu, který má jinak neopomenutelné problémy s tempem i s nestálostí uplatňované fantaskní nadsázky. Zas tak zdatný ve stylové kontaminaci, aby elegantně skloubil Scorseseho s Fellinim, Sorrentino na počátku své kariéry nebyl. Ve svých pozdějších filmech dokázal množství uměleckých vlivů, z nichž vychází, lépe zkrotit, a hlavně se v nich mermomocí nesnaží zužitkovat každý lepší nápad. Přesto by bylo milé, kdyby srovnatelnou řemeslnou zručností vynikalo více debutů. 75% (30.10.2015)

Někdo se v prvotině hledá, někdo se prvotině najde a už jenom lehce vybrušuje detaily. Sorrentino toho má na srdci hodně a vlastně je celkem zřetelné, že to je debutující scenárista, ale už tady najdeme hodně scén, jejichž emocionální ekvilibristika a spojení hudby / obrazu je opojné. Servillo s Renzim jsou skvělé protipóly, hedonistický ztroskotanec vs. melancholický snílek, energie těch dvou postav se ve filmu postupně rodí, aby nakonec dozrála v duet marnosti a nezlomnosti existence. Zasáhlo mě to víc, než bych čekal. Rozhodně víc, než ty přeestetizované úvahy na podobná témata, které Paolo točí v posledních letech. (05.08.2019)

Môj (aj jeho) prvý Sorrentino o témach, ktorým sa vlastne venuje dodnes. O tom, ako ťažko sa znižuje štandard a nových začiatkoch, ktoré nemusia vyjsť. Už na začiatku tvorivej dráhy tento režisér ukázal, ako to vyzerá, keď končí veľká nádhera... inak ale nijak zvlášť vyčnievajúci film, proste relatívne typický, remeselne zručný a kvalitný taliansky neorealizmus. (03.09.2019)

Cože, čtyři útočníci??? No, to je tedy... s tím kosočtvercem to vlastně nechtěně vystihl - se nedivím, že ho v Neapoli nikdo jako trenéra nechtěl. To by bylo moc i na Pepíka Hnátka a Slavoj Houslice. Jako Sorrentinově prvotině lze filmu leccos odpustit, včetně ne moc povedené snahy vměstnat jednu postavu do hlavy druhé postavy, nutno ale konstatovat, že jeho další opusy jsou po všech stránkách o několik levelů výše. (23.07.2023)