První den mého syna

Filmy Ladislava Helgeho mají velkou výpovědní hodnotu o své době, její dějiny však tvoří jen sotva. Generační neporozumění mezi Oldou a Jirkou lze paradoxně aplikovat i na Helgeho vztah k tvorbě nové vlny. První den mého syna je kvalitativně nevyvážený, dobré nápady kazí náladová režie. Postavy nejsou psychicky dobře zvládnuté, pokud se o to ovšem autor vůbec pokoušel. Spíš každá z postav reprezentuje jen určitou ideologii či segment společnosti, než by vystupovaly jako individuality. Pokud bych tento film hodnotil jako artefakt 60.let, dal bych 3, ale jako samotné dílo (i přesto že není nudné) ze mě víc jak dvě hvězdy nevytáhne. (09.03.2009)

Kdyby se mě někdo zeptal, kdo je v naší kinamatografii mistrem sociálního dramatu, odpověděla bych Ladislav Helge. Už ve své provotině Škola otců ukázal, že umí podat příběh v širších souvislostech s pohledem dovnitř jednotlivých postav. První den mého syna je vyzrálým dramatem, ukázkou svou nesourodých světů. Šťastný novopečený tatínek, který má to štěstí že pochází z normálních poměrů a nezažil citovou flustraci, jako protipól zakomplexovaný potížista, který si doma moc lásky neužil. Jako démon celého příběhu se zjevuje šéf. Jeho flustrace je největší, vybíjí se na obou skupinách - na šťastných i zakoplexovaných. Úžasný příběh, kde jsem všem postavám rozuměla, na skvělém výsledku se podepsala výborná kamera i střih a hlavně kvalitní předloha a scénář z rukou Ivana Kříže. Míchaly se ve mně dva silné pocity - nadšení z filmu a lítost, že toho Helge nemohl natočit víc. Pro mě s osobním přesahem, hrdý tatínek nakupoval mečíky ve stejném květinářství, jako já svatební kytici a navšívil svého syna na Obliňáku kde jsem odrodila obě své děti. (05.03.2016)

Poetika autentických, starých, ale stále žitých, otevřených i skrytých lokací. Kdyby ničím jiným, tak už jen tímto mají Helgeho filmy (oba, které jsem dosud viděl) svou krásu a trvalou hodnotu. Zde Brno a jeho dnes už neexistující místa. No a k tomu tedy "queer tématika" - anotace, která mě předem spíš odrazuje, jako něco mimo můj záběr, ne-li něco, co mému záběru překáží. Jsem si myslel. A? Podle některých diváků je tam teplej snad úplně každý, jiní diváci naopak sdělují, že tam teda nic "queer" nevidí. Síla Helgeho filmu je mimo jiné v tom, že oba tyto pohledy jsou legitimní. Půl století po svém vzniku může diváka velmi subtilně oslovovat způsobem, jakým svého současníka oslovoat asi nemohl (a jakým by na druhé straně sotva mohl - stran dotčené tématiky - oslovovat i zcela totožný film vziklý až dnes). Ostatně slovo "tématika" jsem nezvolil šťastně, naopak Flakotaso příhodně "unikátní queer podtext"; tématika je zde jiná, ale podstatný je právě onen "podtext" a koexistence nemožnosti jeho samozřejmé konstatovatelnosti s možností jeho hypertrofizace. To v součinnosti s Helgeho poetikou vyvolává něco úplně jiného než nutkání k interpretaci. Skutečně by stálo za studii či poučený esej, jak to, že zrovna Helge je pro širší publikum (donedávna i pro mne) autor již prakticky neznámý. Ze zdejších komentářů stojí za přečtení zvláště Marthosův. (02.02.2018)

„V ženskejch se musíš umět vyznat, ale nesmíš je brát vážně. Když deš mezi ženy, vem si s sebou bič!“ Od Helgeho je to teprve můj druhý film, ale časem se chci určitě podívat i na jeho další snímky. První den mého syna je dramatem, místy docela dost tíživým. A nejen díky výbornému projevu herců a myšlenkám, ale také technické stránce filmu. Kamera seká ostré detaily tváří postav jak Baťa cvičky, k tomu opravdu dominantní práce se zvukem (už jen ten úvodní až nepříjemný telefon). Pokud jsem však film označil za drama, nutno dodat, že nejde o nic čistokrevného. Najde se v něm totiž překvapivě i několik situací k zasmání (zpravidla v podobě „rozumbradovských“ hlášek pronášených Pucholtem). No a pak je tu samozřejmě složka filmu, která diváka vybízí k úsměvu poněkud nechtěně…ano, mám na mysli ten mnohými zmiňovaný queer podtext. A pak ten výmluvný konec…Celkově je film velmi působivý a já osobně mu přiklepávám solidní 4*. „Co ty vlastně děláš?“ – „Zatloukám špagety do zdi.“ – „Cože?“ – „Elektroinstalatér, prosím.“ (13.07.2016)

Zpočátku mě film moc nechytil. Vše se změnilo po probuzení na záchytce kde se Oldřich(P. Kostka) seznámí se Žluťáskem(V. Pucholt). Od téhle chvíle si mě snímek pomalu ale jistě začínal získávat. A to především právě díky Žluťáskovi. Petr Kostka je určitě jedním z těch lepších herců(do mé TOP 10 českých herců by se určitě nevlezl) ale tady ho jasně zastiňuje pro mě neznámej Vladimír Pucholt v roli Žluťáska. Dle zdejšího hodnocení jsem očekával další československej klenot. Za mě to ale nebylo tak emotivně silný jak jsem očekával. Proto v tomhle případě volím "jen" 3 hvězdy. Čímž samozřejmě nechci film shazovat. Má co nabídnout a za vidění určitě stojí. (28.02.2023)