Dítě

Přesně průměr to není, spíš lehce nadprůměr. Nechci opakovat ty, kteří už tento film komentovali, ale jde přesně o to, že nápad to špatný nebyl. Jenže kdybych si v MF Dnes přečetl krátký sloupek o tom, že někdo prodal dítě, aniž by o tom matka nevěděla, tak by obsah sdělení byl naprosto stejný! A předpokládám, že po použití mé fantazie, bych si v hlavě dokázal vytvořit jakýsi imaginární příběh, který by byl jistě originálnější než právě L'Enfant bratrské režisérské dvojice Jean-Pierre/Luc Dardenne. (09.03.2006)

S bratry Dardenneovými jsem přišel poprvé do styku na karlovarském festivalu prostřednictvím filmu Rosetta. Na stojáka v poslední řadě v Divadle Husovka jsem byl nadšený jako z Bressonovy Mušky. Dítě se nevymyká jejich "standardu" sociálního vcítění a stejně jako onehdy ve Varech jsem měl znova pocit, že objevuji film. Pryč všechna ta klišé a hloupé promluvy postav, žádné mluvící hlavy. Dva nevyzrálí prosťáčci, kterým se do životní cesty připletlo novorozeně. Výpověď o generaci periferie, která se setkává s podobnými problémy jako ty předchozí (generace). (19.12.2010)

Vyjímečně syrové (pozor, nezaměňovat se surové) drama, které má až dokumentární charakter. Naprostá absence hudby (dokonce i u titulků) a dalších jiných filmařských berliček a příkras nechává diváka plně se pohroužit do příběhu samotného. Scénář je velmi dobře napsaný, žádné kudrlinky, pěkně civilně a od kosti. Jde se přímo k věci. S tím samozřejmě souzní i herecké výkony. Nerozptylován ničím jiným se může divák plně soustředit na gesta a mimiku hlavních představitelů. Nevědět, že J. Renier už v jednom starším snímku bratří Dardennů hrál, tipoval bych ho na člověka z ulice, který nehraje, ale žije. Tipoval bych, že kamera je opravdu nezůčastněný pozorovatel, ale ne! Renier je herec a v L´ Enfant dokazuje, že velký. Stejně tak Dardennovi ukazují, že velmi působivý, neřku-li strhující film, se dá natočit lidsky, bez pompy, triků a patosu. Nádhera. Dostalo mě to i na podruhé. (12.02.2008)

Příběh o dětech. Nejmenší se dalo určit snadno, největší jen obttížně, nejspíš to byl Bruno. Věcně odvyprávěné drama o člověku, pro něhož jsou všechno jen předměty určené k rychlému získání a rychlé výměně za peníze, které slouží k rychlému utracení. Novorozenec je tu bez delšího přemýšlení jen dalším artefaktem. A jak to obvykle bývá, situace se změní, až už pořádně teče do bot, případně až za límec. Závěrečné setkání (v ústavu podobném polepšovně) se Soňou není samozřejmé, zřejmě i jí se začalo znovu stýkat po laškování s dítětem. (23.01.2021)

77 % - Dokumentaristicky syrové, a přitom docela poutavé. Dobře vykreslené figury, které mají hloubku, ale stejně jsem se nemohl úplně zbavit jistého pocitu odtažitosti. Prostě dokumentární nahlížení na osudy hlavních hrdinů, ale nejde jim úplně pod kůži. I když na druhou stranu, možná lepší takhle lehce nedotažené než umělé dojení emocí... (12.02.2007)