Obsahy(1)
Z tvorby významného českého dramatika, spisovatele, režiséra a scenáristy Oldřicha Daňka vám nabízíme další útržek z běhu času, jak sám dramatik řadu svých her označuje, jenž vždy staví především na hereckém mistrovství – v tom dnešním (který se úzce dotýká válečných obětí) jsou těmi mistry, pod režijní taktovkou Pavla Háši, Josef Vinklář a Viktor Preiss. V době první světové války, během právě probíhající bitvy u Verdunu (1916) předkládá mladý kapitán armádního sboru, bakteriolog Alexander Fleming, hlavnímu generálovi svůj spis, svou práci. Snaží se dokázat, že dezinfekce hlubokých ran zraněným vojákům neprospívá, ale přímo škodí. V té chvíli ještě nikdo netuší, že běh času prokáže jeho pravdu a že se Fleming stane v budoucnu nositelem Nobelovy ceny za jeden z největších objevů moderní medicíny, za objev penicilínu… (Česká televize)
(více)Recenze (32)
zajímavý slovní souboj J. Vinkláře, coby starého generála, a V. Preisse jako kapitána Fleminga a budoucího objevitele penicilinu...náhodou jsem přepnul na ČT 2 a už jsem se nedokázal odtrhnout...ač se příběh odehrává v jedné místnosti a kromě Preisse a Vinkláře se tam semtam mihou jen Rösner a Vyskočil, určitě se nebudete nudit...občasné dobové záběry z fronty taky nejsou na škodu... ()
V týlu kousek za Verdunem se snaží mladý lékař přesvědčit přiopilého generála o změně zažitého, ale v důsledku smrtícího postupu léčení hlubokých ran.... Minimalistická a nijak dlouhá záležitost, kterou výborně táhnou Preiss jako kpt. Flemming a Viklář jako generál (+ Boris Rössner, který se tu a tam mihne). Celé se to odehrává v jediné místnosti, jen občas to proloží historické záběry z fronty. Oldřichu Daňkovi se mimořádně povedl scénář, rozhodně to není nuda - celá debata obou hlavních protagonistů má výbornou gradaci, která mě udržela u obrazovky od začátku až do konce. ()
„Udržovat při životě poznanou chybu je zločin a měl by být trestán.“ Scénář Oldřicha Daňka založený na skutečné epizodě ze života slavného bakteriologa, vynálezce penicilinu Alexandra Flemminga je jako vždy prošpikován bravurními dialogy a skvělými myšlenkami. Zajímavá je hlavně diskuze obou aktérů (Viktora Preise v roli Fleminga a Josefa Vinkláře v roli generála) o tom, kde je hranice mezi nadějí a falešnou iluzí. Preissova postava je velmi neodbytná, jakoby dotyčný odmítal vzít na vědomí známou pravdu, že „nadřízeným není radno odmlouvat, tím spíš jsou-li hlupáci.“ Vinklářův generál však hlupák rozhodně není a není myslím ani bláznem, ač se za něj sám v průběhu děje označuje. Každopádně Josef Vinklář tuhle postavu zahrál (jako vždy) s neuvěřitelnou grácií. Zaujme i Hášovo režijní zpracování, které umně využívá reálné dokumentární záběry z průběhu 1. světové války. Nejen dunící děla tak připomínají, že "Verdun není dostatečně daleko…" ()
Vpravdě až filosoficky vystavěný rozhovor dvou, válečnou mašinérií zmítaných, jedinců, kdy každý má tak trochu tu svou jedinou a logickou pravdu. Generálem, prostřednictvím Vinklářových úst, vyřknutá otázka: "Jak si můžete být jistý, že tato válka někdy skončí a jak si vůbec můžete být jistý tím, že válka není přirozeností člověka?", ve mne rezonovala ještě hodně dlouho. Skutečná tragická podstata této inscenace, jakoby nebyla tím nejdůležitějším, ustupuje do pozadí, aby nechala zazářit především dialog samotný. Vinklář s Preissem rozhodně jeho naléhavost a brilantnost nijak neotupují, právě naopak, vydařené herecké obsazení. ()
Josef Vinklář s nádhernou přesností vystihl postavu generála, který je naplněn despektem z vývoje první světové války. Z toho, jak velký rozsah válka nabrala a z toho, kolik mladých životů kvůli tomu zhaslo. A uvědomuje si, že díky své pozici na tom i on má svou část viny. Věnuje zdánlivě přehnaně velkou pozornost uměleckým předmětům kolem sebe, ale to jen proto, aby své myšlenky alespoň na chvíli oprostil od válečných hrůz. Návštěvu mladého lékaře (Viktor Preiss) vnímá podrážděně: jak mu může někdo, kdo nemá se zákopy osobní zkušenost, radit? Název sice slibuje dialog, ale mluví hlavně generál. Jeho slova se nikdy nepřeklopí do realitě vzdálené filozofické úvahy a díky poměrně krátké stopáži také nepřestanou nudit. Známá slova Jana Wericha, že "válka je vůl", si díky této inscenaci uvědomíme ještě intenzivněji. ()
Galerie (4)
Zajímavosti (1)
- Daňkova hra byla poprvé nastudována v pražském rozhlasovém studiu v roce 1967 se Zdeňkem Štěpánkem a Jiřím Adamírou. (Marthos)
Reklama