Obsahy(1)
Podraz podle ruského klasika. Úspěšná adaptace komedie N. V. Gogola v Činoherním klubu v Praze. Ve své době sklízelo velký úspěch představení Činoherního klubu podle N. V. Gogola Hráči (hrálo se v letech 1982 – 1991, televizní záznam je z roku 1983), ale svým příběhem okradeného podvodníka má potenciál zaujmout i dnes. Představení v režii L. Smočka stojí na kvalitním textu v překladu L. Suchařípy a přesně vyprofilovaných hereckých výkonech. Do malého městečka přijíždí profesionální karetní hráč a podvodník Icharev (J. Abrhám) s plánem pokud možno oškubat nějakou tu místní kavku. Stejný plán má ovšem i trojice místních vykutálených podvodníků (J. Kodet, P. Nárožný a J. Zahajský). Chtějí si s Icharevem zahrát karty, ale vzájemně hned poznají, co jsou zač. Zábava přesto pokračuje, hráči se chlubí svými úspěchy, svěřují si své techniky. Partička ovšem zalituje, že nemá, s kým by si zahrála. Je tu sice místní statkář Glov, ale ten se kartám vyhýbá jako čert kříži. A přitom právě čeká od banky dvě stě tisíc rublů za prodaný kus pole. Pánové ovšem o svou šanci nepřijdou. Glov sice odjíždí, ale nechává v hostinci svého syna, aby peníze vyzvedl. Hra může začít. Kdo na koho tady ušil kolosální podraz? (Česká televize)
(více)Recenze (32)
„Žít jako hlupák, to není žádné umění. Ale žít vtipně, chytře, že tě nikdo nepodvede, že ty všechny podvedeš, to je úkol, cíl.“ Jen, kdo je tu podvodník a kdo podvedený? Gogol ve své polozapomenuté hře i po staletích prokázal, že je mistrem zápletky, skvělé pointy a propracované typologie charakterů. O tu zde jde především, stejně jako jsme to již mohli zaznamenat u Revizora. Opět máme před sebou groteskní pohled na soudobou morálně upadající ruskou společnost, ovládanou duchem materiálních statků („Pro člověka je nejdůležitější rodinný život … - A hned potom karty …“). Jak současné, nezdá se Vám? ()
Přiznám se bez mučení, že z ruské literatury jsem toho mnoho nenačetl (tehdy povinné Šolochova, pak Solženicyna, Dostojevského, Čechova, Tolstého, nesmírně vtipného Zoščenka!), hlavně díky povinné nabídce všech možných ruských autorů, včetně obsáhle sekce soudružských autorů, po kterých dne neštěkne ani pes. Kromě zmíněnych idelogockých autorů , jejichž jména jsem už zaplatpámbů zapomněl (patří sem i Gajdar nebo Kožedub? nevím) se mi ale vlastně téměř vše zamlouvalo. A Gogol bude stát určite za to, ruskou duši zpracovává s vtipem a nadhledem. Smočkova hra patří do zlaté éry Činoherního klubu, kdy bylo pravidlem, že co hra, to událost, co postava, to osobnost (aspon z toho, co jsem viděl). I tady je radostí sledovat čtyřku Abrhám, Kodet, Zahajský, Nárožný, která divadelně lehce přehrává, pokukuje přitom na diváka, a přitom pořád jede na plný plyn. A ten monolog na závěr - paráda. ()
KRUCIFIX, KDE UŽ BY MĚL ČLOVĚK ŽÍT?! Když zemřel Josef Abrhám, řekl jsem si, že musím vidět alespoň jeden z jeho perfektních divadelních výkonů. I když nejsem moc ctitelem klasiky (ruskou nevyjímaje), byl jsem na bezmála dvě hodiny fascinován tím vším, o čem tady většinou píšou ostatní. Škoda jen, že hře cca v polovině trochu dochází dech. To je ale pouze drobná vada na kráse. 90%. ()
Ve své době skvělé, dnes už jen dobré. 1) 44letý Josef Abrhám či 46letý Jiří Kodet se fakt vyblbli. Zejména v souvislosti s nimi oceňuji různé režijní vychytávky a dobové aktualizace._____ 2) Hercům (zejména Abrhámovi) bylo místy špatně rozumět._____ 3) Inscenace má místy hluchá (nahluchlá) místa a je velmi předvídatelná. ()
Pověstná produkce stále špičkové přední pražské divadelní scény se vyznačuje celou řadou pozoruhodných inscenačních počinů již drahná desetiletí. Co se z jedné strany může jevit jako stereotyp, je z druhé nejlepším možmým vysvědčením pro skutečnou kvalitu. Představení, které svým inscenačním zázrakem povýšilo někdejší jednoaktovku na plnohodnotné celovečerní divácká zažívání, nese všechny znaky své skvělé divadelní scény. Hraní si s ruským svérázem, doslova dělové salvy aktualizačních posunů a maloposunů, pro dnešního diváka již takřka nesrozumitelných, herecké výkony zejména Josefa Abrháma a Jiřího Kodeta, jejichž zřetelnou nadčasovost nezpochybní ani největší škarohlíd. Abych netonul ve smršti pochval, kterou jsem sám vyvolal, nemohu neupozornit, že představení nese současně náznaky určité prézentnosti, tj. znatelně oslabené schopnosti dokreslit a do režijní koncepce pojmout v náležité míře alespoň esenci toho, co v rámci svých časohistorických kontextových souřadnic do ní kdysi vložil Gogol. Tato mikroskopická piha na kráse však nemění nic - a ani měnit nechce - na předcházejících konstatacích tohoto komentáře. ()
Reklama