Dobrodružství

Když odhlídneme od naprosto fantastickýho zpracování, např. co záběr, to krásná černobílá fotografie, zajímavej hudební doprovod, opravdu skvělej výkon Moniky Vitti, tak zde máme vlastně takovou filosofickou filmovou esej, řekl bych že ovlivněnou existencialismem a nastupujícím postmodernismem (možná, že určitý postmodernistický pohledy pomáhal Antonioni i formovat), ovšem existencialismem jinýho typu než třeba Sartrova, ten by byl příliš intelektuální. O Antonionim se sice říká, že to byl racionalista, ale podle mě mu jde hodně o emoce (nakonec byl to přece jen Ital), ukazuje důležitost emocí, důležitost pozitivních emocí, který by byly východiskem z odcizení, v němž se nachází jeho hrdinové, v tomto případě Claudia (M. Vitti). A dále nádherně zkoumá ženu, rozumí jí a jeho ženy jsou vždy stvoření emocí plná a po emocích toužící. Dobrodružství je kritikou, kritikou společnosti, smetánky, pohledu mužů na ženy, falešnosti, mělkosti, ale zároveň je výzvou k opaku tohoto všeho. (29.08.2007)

Podobně jako La Dolce Vita líčí úpadek morálky společnosti ve prospěch stále neukojitelnější potřeby zábavy a rozptýlení, L'Avventura líčí úpadek lásky ve prospěch stále větší potřeby vášně a vzrušení. Křesťanské pojetí citové náklonnosti je již dávno mrtvé a Antonioni zde více či méně křiklavě obhajuje záletnictví a nevěru. To vše by šlo. Jen kdyby to nebylo zabaleno do bezmála dvou a půl hodinové intelektuální nudy, jakou umí snad jen Italové.. (23.03.2015)

Nejnevděčnější film, co znám.... A přitom tak krásný, mému vnímání nesmírně blízký. Důležitá otázka, čemu věnovat pozornost, může zapříčinit nejedno rozčarování, vlivný mystifikátor Michelangelo Antonioni často jen odvádí určenou pozornost do slepé uličky. Pokud bude divák chtít návrat zajímavé Ley Massari či (ještě hůře) zjistit, proč zmizela, tak zůstane na konci nutně zmaten a rozčarován. Zradou, je, že postavy Sandra a Claudie jsou dlouhou dobu poměrně málo čitelné. Po zmizení Anny je to zvláštní cesta, která nemůže mít konce. O co jde? Vlastně o pouhé jemné náznaky, trápení zdánlivě bez příčiny a mlčení pro mnohé čistě ze vzdoru. Podle mého je však utrpení Antonioniho postav neskutečně drásavé a nepotřebuje jediné slzy či výčitek. Při vědomí, že Sando a Claudie všechno mají a obklopeni jsou vším, můžou už jedině ztratit, nikdy získat. Proto je na místě se ptát, koho vlastně litovat. Či opačně, jestli mají tyto postavy vůbec morální právo se trápit ve světě, který zažívá tolik masovějšího utrpení (osobně mám pro jejich trápení maximální pochopení, je to však čistě o postoji k životu). Jejich bolest je zlepšením situace neléčitelná, není náhodou tím pádem obecně odsouzení hodná? Jen nečekejte odpovědi na žádnou z otázek. Antonioni v zásadě neodpovídá, právě proto ho mám rád... (14.06.2010)

Nemám najmenšiu potrebu predstierať, že ma tento film, ako i ďalšie Antonioniho diela, s výnimkou Zväčšeniny, zaujali, že rozumiem citovým poryvom ich hrdinov a nepociťujem pri ich sledovaní prázdnotu, nudu a pózu. Naozaj som sa snažil, veď v mladosti bol Antonioni jedným z pilierov môjho vzťahu k filmu. Ale odvtedy som sa zmenil, zmenila sa doba, zmenili sa kritériá. Myslím, že v šesťdesiatych rokoch sa žilo o čosi pomalšie. Na všetko bol čas a aj takéto filmy, v ktorých sa hrdinka polovicu času prechádza alebo si niečo obzerá, som dokázal trpezlivo dopozerať do konca bez pocitu premárneného času. (01.01.2022)

Divácky velmi přístupný film, který ukazuje prázdnotu blahobytu ve vyšší společnosti. Film pomalu plyne v nádherných černobílých obrazech ať už v exteriérech nebo interiérech. Děj vlastně ani není tak důležitý, v podstatě je to skoro bezdějový film, a přesto se Antonionimu podařil bravurní kousek, a to udržet divákovu pozornost po celých téměř 150 minut,což je obdivuhodné. (17.03.2009)