Kronika jedné lásky

Rodák z talianskej Ferrary, Michelangelo Antonioni, naprosto sebavedomým spôsobom D E B U T O V A L na poli hraného, celovečerného filmu, práve touto Kronikou lásky; odohrávajúcou sa nielen vo Ferrare, ale zároveň i v Miláne, a k tomu i veselo kráčajúcou v stopách Filmu-Noir, alebo poprípade ešte i v rámci melodrámy, sa stále jednalo o jednu a tú istú vec, ktorú by som vskutku asi rozdelil zrovna na tieto dva zásadné faktory, pričom sa celkovo prikláňam najmä k tomu prvému faktoru, s ktorým tento konkrétny titul mal i niekoľko spoločných vlastností, medzi ktorými asi úplne najviac vyčnievala: »Femme Fatale« → protagonistka: Paola Molon Fontanová v podaní Lucii Bosèovej; pripomínajúcou mi Ingrid Bergmanovú... • Mimoriadne žiarlivý, bohatý, textilný priemyselník: Enrico Fontana, mal obzvlášť vysoké podozrenie z medzitým už vyššie spomínanej ["snobskej"] manželky ohľadom celkovej nevery z jej strany, a preto na ňu nasadil i «súkromné očko», aby teda zistilo, ako sa veci v skutočnosti majú, k čomu sa následne akosi automaticky prikmotril i protagonista-milenec v jednom: Guido Garroni v podaní Massima Girottiho, ktorý bol zapletený nielen do tejto aktuálnej aférky, ale súčasne mal na rováši aj niečo úplne iné[ho], čo priamo súviselo so Giovannou Carliniovou, a rovnako i s Paolou Fontanovou, ktorá by o tom mohla povedať i oveľa viac. • Skrátka; vznikol ďalší, »milostný trojuholník«, akých sme v kinematografii minulého storočia, mimochodom určite videli už asi nespočetnekrát, čiže inými slovami povedané: „Ani zase tento ničím extra nevybočoval zo zavedeného štandardu, no na druhej strane bol tak zaujímavo spracovaný[m], samotným; začínajúcim, čochvíľa i majstrovským režisérom, že proste som nemohol vôbec inak, než iba akurátne takto priaznivo; nakoľko zainteresovaní aktéri boli spoľahlivými sprievodcami naprieč spletitým dianím v tesne povojnovom období.” • A domáca úloha na samý koniec: SCHVÁLNE; pokúste sa si všimnúť talianskeho herca Franca Fabriziho, ktorý sa v titule sotva mihol, no znalci talianskej kinematografie, by s touto ["ťažkou"] úlohou nemali mať žiadny problém? (18.11.2023)

Antonioni sa v režijnej prvotine zamýšľa nad tým, či existencia tretej osoby ľúbostného trojuholníka, nie je často jediným hnacím motorom vášnivej adrenalínovej hry s citmi, končiacej v momente, kedy je „nadbytočný“ tretí z kola von. Jeho elimináciou totiž končí napätie z možného odhalenia úchytkových objatí a neznesiteľná rozkoš tajných mileneckých seáns v lacných hoteloch. Zaujímavé je tiež upriamenie pozornosti na skutočnosť, že v mene búrlivého citu je možné obetovať kohokoľvek, ale zďaleka nie čokoľvek. Akokoľvek intenzívny cit totiž málokedy vytlačí chladnú racionalitu, ktorá si je veľmi dobre vedomá existenčných výhod, plynúcich z materiálovej základne oficiálneho partnerstva. Víťazí istota zabezpečenia nad romantickým únikom milencov v ústrety neistému novému začiatku. Sústredenie na psychológiu konania postáv umocňuje skutočnosť, že kľúčové momenty sú tajomne neurčité (sústredenie diváka sa tak od faktov samotných presúva na motívy konania) Celkové ladenie filmu dotvára kamera, zaznamenávajúca podivne pusté predmestské časti a prezdobené interiéry veľkoburžoázie, ako symboly vzájomne si odcudzených prostredí a zároveň ako symboly odcudzených si aj ľuďom, ktorí sa v nich pohybujú. (04.05.2007)

Zaujímavý námet hovorí o stretnutí dávnej lásky, ktorí nemajú čisté svedomie z minulosti. Psychologický aspekt je dobrý a síce je záver očakávaný už od polovice filmu, bol som spokojný. Celovečerný debut Michelangela Antonioniho však nemá v sebe toľko motívov, aby bol naťahovaný a strácal údernosť, čo je veľká škoda. (06.02.2017)

Přepsáno v červnu 2018. Kronika jedné lásky je povedený hraný filmový debut Michelangela Antonioniho. Hlavním bodem je lidské svědomí a pocit vlastního provinění. Nespatřuji zde tělesnou posedlost a chtíč, ale strach a hledání bezpečného útočiště před sebou samým, pochybujícím svědomím, vnitřní úzkostí a osamělostí. Nejsilnější je atmosféra ve stísněnosti, jež pomalu rozežírá intimní světy a zanechává zvětšující se pocit prázdnoty. Sociální a třídní těžkosti nehrají zásadní roli, jsou jen uvozující kulisou doby příběhu. Styl vyprávění je postaven na napětí a postupném odkrývání tajemství minulosti, pozoruje se dvojice a jejich psychologický vývoj niterních pocitů, jež zasahují i do světa vnějšího. Hlavní postavou balady pocitu provinění je Paola Molon Fontana (pohledná Lucia Bosé), manželka bohatého továrníka. Blahobyt bez existenčních starostí, stereotypní únava, možnosti a probuzená drásavá minulost jsou rozhodující pro startovní výstřel běhu ódy života. Na jeden pocit vlastní viny se přidávají další a další, motivací je strach z odhalení hříchu a bolesti. V zoufalství a přesvědčení vlastního pochybení je počátkem spřádání plánu, ale osud má odlišné představy. Hlavní mužskou postavou je Guido Garroni (zajímavý Massimo Girotti), Paolin velmi blízký přítel ze studentských dob. I jeho vnitřní svět je zasažen pocitem viny, i on touží po záchraně a bezpečí. Minulost se vrací s celou parádou nezvratného rozkladu. Vyřešení spadne z nebe, přání se stalo otcem myšlenky, uvolnění a záchrana ovšem nenastává. Z dalších rolí: Paolin zvědavý manžel a milánský průmyslník Enrico Fontana (Ferdinando Sarmi), svědomitý soukromý detektiv Carloni (Gino Rossi), či Guidova a Paolina společná známá z doby mládí Matilde Galvani (Vittoria Mondello). Kronika jedné lásky je prostoupena noirovou těžkostí duše, psychologické tápání sebou táhne i tělesnou stránku. Kronika jedné lásky je o pocitu vlastní viny a hledání bezpečného úkrytu vlastní duši. Je o osamělosti a životním rozčarování, nehledě na třídní postavení. (08.05.2009)

Zklamání. Nekonečně banální dialogy (Oh, celý život chci být jen s tebou, teď už to vím! Oh, ale co pro to musíme udělat?! Oh!) a nekonečně ohraný příběh. Postrádá to větší energii i náboj, prostě to jen plyne a plyne, zcela standardně. Ještě že jde o debut. Ze začátku mě to vážně nalákalo. Pohazování fotek, nohy míjející se za oknem - čekal jsem alespoň formální hravost. Ta ale v průběhu kamsi mizí. Maličko to zachraňuje až konec, který snad naznačuje, že něco z toho, co mi vadí, mělo získat ironickou pointu. Pro mě je to ale "příliš málo, příliš pozdě". (24.11.2012)