Kronika jedné lásky

Italský film o tom, jak to může dopadnout, když nevěříte vlastní ženě a pošlete na ni detektiva. Celé je to podáno tak nějak bez výrazného nápadu, je to vyhrocené v podstatě jen dialogy, kterých je tu strašně moc a které jsou italsky přehnané a teatrální. Herecky mi to nepřišlo nějak moc uhrančivé, spíše průměrné. (18.10.2016)

Zaujímavý námet hovorí o stretnutí dávnej lásky, ktorí nemajú čisté svedomie z minulosti. Psychologický aspekt je dobrý a síce je záver očakávaný už od polovice filmu, bol som spokojný. Celovečerný debut Michelangela Antonioniho však nemá v sebe toľko motívov, aby bol naťahovaný a strácal údernosť, čo je veľká škoda. (06.02.2017)

Antonioni sa v režijnej prvotine zamýšľa nad tým, či existencia tretej osoby ľúbostného trojuholníka, nie je často jediným hnacím motorom vášnivej adrenalínovej hry s citmi, končiacej v momente, kedy je „nadbytočný“ tretí z kola von. Jeho elimináciou totiž končí napätie z možného odhalenia úchytkových objatí a neznesiteľná rozkoš tajných mileneckých seáns v lacných hoteloch. Zaujímavé je tiež upriamenie pozornosti na skutočnosť, že v mene búrlivého citu je možné obetovať kohokoľvek, ale zďaleka nie čokoľvek. Akokoľvek intenzívny cit totiž málokedy vytlačí chladnú racionalitu, ktorá si je veľmi dobre vedomá existenčných výhod, plynúcich z materiálovej základne oficiálneho partnerstva. Víťazí istota zabezpečenia nad romantickým únikom milencov v ústrety neistému novému začiatku. Sústredenie na psychológiu konania postáv umocňuje skutočnosť, že kľúčové momenty sú tajomne neurčité (sústredenie diváka sa tak od faktov samotných presúva na motívy konania) Celkové ladenie filmu dotvára kamera, zaznamenávajúca podivne pusté predmestské časti a prezdobené interiéry veľkoburžoázie, ako symboly vzájomne si odcudzených prostredí a zároveň ako symboly odcudzených si aj ľuďom, ktorí sa v nich pohybujú. (04.05.2007)

Kompozičně je to výborné a antonioniovské. Film je postavený na půdorysu vraždy, která se stala nehodou a nehody, která se měla stát vraždou. Režisér mezitím vypráví vcelku banální a vatový příběh o dvou milencích a prokládá ho ukázkami poválečné sociální nerovnosti ála neorealismus. Antonioni nicméně už v tomhle raném díle nezapře smysl pro metaforu a tak točí exteriéry takřka výhradně na vylidněných perifériích ve velkých celcích, po nichž se jako malé myši pohybují hlavní protagonisté, ztracení ve svých životech a za ta léta vyprázdněných vztazích. (04.03.2011)

Zklamání. Nekonečně banální dialogy (Oh, celý život chci být jen s tebou, teď už to vím! Oh, ale co pro to musíme udělat?! Oh!) a nekonečně ohraný příběh. Postrádá to větší energii i náboj, prostě to jen plyne a plyne, zcela standardně. Ještě že jde o debut. Ze začátku mě to vážně nalákalo. Pohazování fotek, nohy míjející se za oknem - čekal jsem alespoň formální hravost. Ta ale v průběhu kamsi mizí. Maličko to zachraňuje až konec, který snad naznačuje, že něco z toho, co mi vadí, mělo získat ironickou pointu. Pro mě je to ale "příliš málo, příliš pozdě". (24.11.2012)