L'eclisse
L'Eclipse
L'Eclisse
Zatmenie
Režie:
Michelangelo AntonioniKamera:
Gianni Di VenanzoHudba:
Giovanni FuscoHrají:
Alain Delon, Monica Vitti, Francisco Rabal, Rossana Rory, Lilla Brignone, Louis Seigner, Cyrus Elias, Mirella Ricciardi, Theo EnnischObsahy(1)
Vittoria se rozešla s dlouholetým přítelem a navázala známost s mladým a dravým burzovním makléřem. Pozoruje ho, jak se vrhá do obchodování (scény z burzy patří k tomu nejlepšímu, co na dané téma ve filmu vzniklo), tráví s ním chvíle klidu. Ale v průběhu rozvíjejícího se vztahu si uvědomí svou citovou prázdnotu a oboustrannou neschopnost přiblížit se jeden druhému. Nitro hrdinů je prodloužením odcizeného okolí: industrializovaného velkoměsta, chamtivého burzovního prostředí, společenského klimatu, v němž city přestaly hrát roli. Antonioniho zajímá agresivní moderní svět v konfrontaci s nitrem citlivé mladé ženy, která strádá nedostatkem lásky, ale už ji nedokáže brát ani dávat. Bezpříběhový snímek o tom, kam industriální společnost posunula intimní vztahy. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (74)
Když Vittoria sleduje stožáry chvějící se v nočním vzduchu, souzvuk jejich jemného chvění se zněním, které se kolem nich šíří, uvědomuje si plnost tohoto okamžiku, a hodnotu všeho, co z této – nepraktické, bezúčelné, nepokrokové – chvíle povstává. Její vlastní spojení s těmito nenápadnými bytostmi poměřuje přetržitost chronických nedorozumění s jejím milencem i hlučnost burzy. Intimita odhalená v prostoru natolik neosobním osvětluje možnou cestu, která všechny limity civilizovaného dneška může překročit. Že se – namísto po ní – vydá – jakoby pozpátku – po klikaté dráze existenčního sprintu neposedného makléře, je jen projev síly zvyku, vůle k sebeobelhávání. Z této nevědomé falše se snaží bezděčně povstat nahodilými pokusy srozumět se s prostředím, s věcmi, které nejsou zdaleka tak cizí jako lidé, kteří se nepřestávají připadat v odcizeném světě jako cizinci. Nevyhledává je záměrně – nabízejí se jí při čekání, kdy si může nejcitelněji uvědomit, že zatímco nezaujatý milenec nepřechází, někdo na ni samotnou čeká. Hloubku nových sepětí posiluje spolu s přenádhernou kamerou Gianniho Di Venanzo minimalistická hudba Giovanniho Fusca, která vstupuje vždy po dlouhých minutách reálného znění míst. Ta ovšem mají přirozeně také svou vlastní hudebnost, na níž se svébytně podílejí vyprázdněné dialogy jako popletené árie. Práce se zvukem rovněž zajištuje kontinuitu bezsujetového vyprávění, k jehož soudržnosti přispívají i nejrůznější analogie, leitmotivy a variace. Například hra s tvářemi (a dvojnictvím) v samém závěru nejlogičtěji ukončuje celé to předešlé dění plné masek. Když se odkryje zpoza blond kadeří cizí tvář namísto té očekávané – Vittoriiny –, musí se divák zákonitě ptát po identitě té, jejímž krokům dosud svědčil. Byť právě její výraz patřil k těm nejživějším. ()
Film se mi zdá jakousi průpravou na Zvětšeninu.Co mu chybí hlavně, je drama, napětí. Příběh se prakticky neposouvá, hlavní hrdinka se jen tak nelogicky bloncá událostmi, které ji v životě potkávají, moc se jí nedá rozumět, protože zřejmě ani ona sama naprosto neví, co by měla chtít. A chybí-li příběh, nastupuje nuda. Zkrátka do Zvětšeniny ještě pár let chybělo. ()
Zatmění působí střídavě jako esej a báseň v próze o moderním světě, v nichž ,,milostný příběh" zastupuje pouze jeden z mnoha motivů. Film je pozoruhodný svou vizuální bohatostí a tvorbou atmosféry i polyfonickým a polyritmickým inscenačním postupem. [7/10] (Cineriz, Interopa, Paris Film) (Čb. /// Produkce: Raymond Hakim, Robert Hakim, Danilo Marciani /// Scénář: Michelangelo Antonioni, Elio Bartolini, Tonino Guerra, Ottiero Ottieri /// Kamera: Gianni Di Venanzo /// Hudba: Giovanni Fusco /// MFF v Cannes: Michelangelo Antonioni (Zvláštní cena poroty - ex aequo)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] ()
Ta poslední čtvrthodina, to bylo něco úžasného, kdyby tvůrci pojali celý film přesně v tomto duchu, bylo by mé dilema o hodnocení zcela opačné. Nakonec jsem ovšem našel řešení a není v tom jen povedený závěr. Celkově skvěle nasnímaný obraz vnitřního světa ženy, jež náhle začala naslouchat pouze svému srdci v bizarním, nelítostném prostředí světa finančního a materiálního, byl pro mě nadprůměrně dobrý, i když začátek lehce vázne a scény z burzy byly, dle mého, zbytečně zdlouhavé, chvílemi dokonce nezáživné. Nicméně Vittoria a její vnímání okolí má v sobě krásný nádech svobody, navzdory citové odcizenosti rodinné i milenecké, což ovšem může být ten pravý impuls se zastavit a pokusit se na potemnělém nebi zahlédnout záblesk slunečního svitu. ()
Galerie (47)
Photo © La Société des Films Sirius
Zajímavosti (13)
- Film byl v roce 2018 zařazen do seznamu 100 nejlepších cizojazyčných filmů, který sestavilo 209 filmových kritiků ze 43 zemí. (classic)
- Film získal v roce 1962 zvláštní cenu poroty na festivalu v Cannes. (Rosalinda)
- Pauline Kael, vlivná americká filmová kritička, filmu udělila přezdívku "Někdo to rád studené" (Some Like It Cold - v narážce na název filmu Někdo to rád horké z roku 1959) kvůli odstupu a chladu, který z režisérovy práce s herci a prostorem čiší. (Morien)
Související novinky
Zemřela herečka Monica Vitti
Přichází smutné zprávy z Říma. Ve věku 90 let zemřela ikona italské kinematografie šedesátých let, herečka Monica Vitti. Hvězda klasických filmů režiséra Michelangela Antonioniho dlouhou dobu… (více)
Hneď trebárs i po vzore »režisérskeho kniežaťa« L. Viscontiho, taktiež naprosto podobným spôsobom rovnako nadväzoval [a uvažoval!] i nemenej talentovaný, taliansky režisér M. Antonioni, keď povedzme, že tiež zrovna obsadil - vychádzajúcu, francúzsku hviezdu úplne najjasnejšej žiarivosti Alaina Delona, ale pokiaľ príde ešte na tohto mládenca rada, tak najprv sa musí vo vskutku plnej paráde predviesť mimoriadne atraktívna Viktória, ako po svojom ženskom citovom ponímaní naloží s náhle vzniknutou situáciou... • Spočívajúcou v tom prozaickom zmysle, že svojmu partnerovi Riccardovi, podarovala «pekné kopačky», a to nie teda iba kvôli tomu, aby si s nimi napríklad ihneď zahral akýsi majstrovský, futbalový zápas, kdesi na zelenastých, talianskych trávnikoch spolu so svojimi športovo nadanými kamarátmi, ale najskôr to vychádzalo len z toho prostého hľadiska, že ho akurátne, bohužiaľ, momentálne posiela rovno k vode; presne tak, rozchádza sa s ním, akoby sa ani príliš ne[za]chumelilo, pričom tomuto chlapcovi hodnú chvíľu potrvá, pokým sa s daným problémom napokon sám vyrovná, a tak práve vtedy už konečne spadá do úvahy i pomaličky prichádzajúci, mužský protagonista Piero, burzový maklér, ktorý by chcel byť istotne vhodnou náhradou za → o pár riadkov vyššie spomínaného nešťastníka Riccarda, ale totiž nič nie je zďaleka ani také vôbec jednoduché, ako by to na prvú dobrú mohlo vyzerať, že danému páru by mali vari plne automaticky zazvoniť svadobné fanfáry. • Záverečnou fázou mi toto titulné Zatmenie, normálne pripomenulo samotnú estetiku nemého filmu, alebo zase predtým bolo dianie naplnené až po samý okraj zvukovými ruchmi, veru, požehnane, a to predovšetkým z burzového prostredia, kedy mi akosi išla hlava strašne explodovať zo všetkých tých hyperaktívnych reakcií z pohľadu dynamicky zapojených postáv, ktoré nenormálne kričali o dušu, keďže sa to tu neustále točilo okolo peňazí, ale aj finančných strát; skrátka, autorovi sa túto pasáž podarilo zachytiť, až by som dokonca povedal, že dokumentárnym štýlom, ktorému určite ne[po]chýbala realistická atmosféra, ktorá by mohla osloviť podobne založených jedincov. • A našťastie niekde v strede sa aspoň konkrétny príbeh mierne ustálil, kedy sa pred mojim zrakom postupne rozprestieral i vášnivý vzťah medzi Viktóriou & Pierom, keď by som teraz maximálne podotkol sotva iba to, že nielen len jedna z prezentovaných strán, zrejme ani poriadne nevedela, ako naložiť s daným materiálom, z ktorého by sa mohlo kľudne niečo interesantné vybrúsiť do takých zaujímavých tvarov, aby boli obidve strany nanajvýš spokojnými. • V rámci celkového upresnenia, doplním, že sa v danej veci nakoniec nejednalo len o ukončenie „existenciálnej trilógie citov” [tituly: I. Dobrodružstvo, II. Noc, III. aktuálne recenzovaný titul], ale doplnenú o „tetralógiu”, nasledujúceho prírastku v podobe Červenej pustatiny s Monikou Vittiovou, ako ústrednou protagonistkou, ktorá v štyroch častiach po sebe [v Noci ale mala oveľa menej hereckého priestoru], po emocionálnej rovine stelesňovala trocha viac komplikované postavy, čo teda zvyčajne udržiavalo i dokonalú rovnováhu naprieč jednotlivými príbehmi, nie jednoduchými. • Opätovne sa vytvoril vysoko hodnotný, umelecký, autorský počin - a navyše najvhodnejším len pre to najnáročnejšie publikum, o akom bude čochvíľa počuť len z dobových archívov, pretože pozvoľna vymiera s náhradou vo vzhľade prichádzajúcich "násťročných", ako adekvátnou alternatívou za pamätníkov?! () (méně) (více)