Duše Paula Giamattiho

Paul Giamatti byl sice dobrej a někdy jsem se i zasmál, ale jinak se to strašně vleče a zápletka je nic moc.... Tam kde by se dalo těžit z akce a různorodosti, tam se scénář zasekl na naprosté bezduchaplnosti. No zkrátka jako kdyby tu duši vyndali scénáristovi/ce a režii to nevadilo... 40% (17.02.2011)

Duše umění.¬         Z tohoto snímku jsem byl tak bezradný, že jsem se neudržel a podíval se, co o tom jinde, což jinak nedělám. Říkal jsem si, že jsem třeba unavený, a proto nepozorný a neschopný dobře porozuměti. Každý máme někdy slabou chvilku, ale že by ji mělo tolik lidí najednou, je téměř vyloučené: o snímku se píše téměř bez výjimky jako o slabém a nebo pseudouměleckém. A vzpomněl jsem si na jiný snímek o duši, na Animu, kterýžto snímek nepatří zrovna mezi snadno přístupné, pochopitelné, ale který mne dovedl osloviti už tím, jakým způsobem byla věc podána, filmově zpracována, byť jsem mu tenkrát nebyl schopen do důsledků porozuměti. A v tom právě spočívá tajemství umění: promlouvá a vpíše se nesmazatelně do duše, aniž by předpokládalo porozumění coby nutnou podmínku oslovení. Mnohdy trvá léta, v nichž vstřebáváš zkušenosti a nabýváš znalostí, než pochopíš; ale po všechna ta léta pravé umění tě věrně provází coby nesmazatelný obraz, okouzlení, výzva, moc... Takovou sílu měla Anima, o duši Paula Giamattiho mohu říci už s určitostí tolik, že tu sílu nemá; jde o pseudoumělecký snímek se slabým scénářem, a byť by herecké výkony byly jakkoli dobré, duši nenahradí... Zralost, nutná k v pravdě uměleckému ztvárnění tohoto námětu, možná Sophii Barthesovou ještě čeká. (08.02.2011)

Navnadit pro začátek kaufmanovsky vyhlížejícím světem, následně ještě více nabudit občasnými náznaky kaufmanovského smíchání podivného světa s ještě podivnější romancí v totálně podivném (obrazově, narativně i obsahově vysoce invenčním, bizarním a podmanivém), zkrátka typicky kaufmanovském, výsledku a pak svému slovu ani zdaleka nedostát, to se hned tak nevidí. Pravidla zdejšího světa jsou zoufale nepromyšlená a už vůbec ne dovysvětlená, romance v podstatě neprobíhá a namísto gigantické mozaiky á la Věčný svit neposkvrněné mysli se vám dostane v druhé půli tak fádní, lineární a všehovšudy obyčejné báchorky "chci zpět, čeho jsem se vzdal", až vás pocit jistojistého podvedení zaručeně nemine. Jediný, kdo odvádí skutečně řádný výkon a zároveň se dopouští očekávaného balancování mezi komedií a tragédií je výtečný Paul Giamatti, s přehledem dominující dramatickým sekvencím, ztvárňujícím strýčka Váňu, tak těm tragikomickým, v nichž jeho přeslavný ztrápený výraz (viz. Bokovka, American Splendor atd.) doznal prozatím nepřekonatelného levelu. 5/10 (44. MFF KV - 9.7.08) (17.07.2009)

Konečně opravdu klubový film, který osloví ne všechny diváky. Je absurdní porovnávat film s Allenovou tvorbou - autorka přiznává inspiraci jeho filmy, ale stejně tak se podle popisku filmu inspirovala i Jungem a s jeho dílem film nikdo neporovnává. Spíš než k Večnému svitu mi film stylově připomínal V kůži Johna Malkoviche. Je to snímek, který je třeba vidět a v Karlových Varech patřil minimálně k nadprůměru. (12.07.2009)

Paul Giamatti je talentovaný dříč a poctivec; leč tíhu nedotaženého počinu na svých ramenou neunese. Řekněte někdo tvůrcům Cold Souls, že jsme již měli možnost býti V kůži Johna Malkoviche a ohřát se ve Věčném svitu neposkvrněné mysli. Sophie Barthes sbírá drobty a vyrábí nafouknutý muffin pro nepoučeného diváka. Není to žádná tragédie, jen drobná krádež duševního vlastnictví. Chladnokrevná. Postmoderně stylová. Objektivně si film nejspíše zaslouží 3 hvězdičky, ale určitá bezskrupulóznost a kalkul s nadšením potenciálního "nezávislého" publika mi nesmírně vadí. 20 deka duše. A co na to Christopher Nolan, Strýček Váňa, "vor v zakoně" a Jan Tleskač? (26.07.2010)