Božský

Bezchybná režie (Sorrentino vypadá jako veliký talent), skvělý střih a kamera. Co se vizuálu týká, nemá Il Divo nejmenší chyby. Bohužel si sám trošku podráží nohy scénářem, který je zahlcen takovým množstvím postav, že se mi poprvé v životě stalo, že jsem se místy absolutně ztrácel v tom, kdo je kdo. Nebýt toho, že jsem nedávno viděl Falconeho, tak bych se orientoval ještě méně. Škoda, být to přehlednější, tak mám dojem, že koukám na kousek srovnatelný s nejlepšími Scorseseho filmy. 80% (11.12.2010)

Hafo lidí, mezi nimiž není snadné se orientovat, vede dvě hodiny dlouhé dialogy. A je to strhující podívaná. Giulio Andreotti, božský belzebub, narcistní stoik, politická mumie, ví, jak si udržet moc. Namísto představivosti k tomu používá ohromný archiv. Paolo Sorrentino na něj pohlíží s respektem i nadhledem. Všímá si zvlášť mikroskopických projevů života, stěží postřehnutelných okamžiků, kdy Andreotti projeví svou lidskost. Tyto momenty nechybí, ale zároveň jich je tak málo, že politik režisérovi výborně „slouží“ také jako nadčasová a neproniknutelná metafora moci (a za to maskou je… nic?). Byť inspirován reálnou osobou, zůstává filmový Andreotti záhadnější osobností, než Charles Foster Kane (namísto Poupěte zde máme coby indicii nanejvýš značně neuspokojivý Tedax). Kamera opakovaně najíždí na temně komického Toniho Servilla, během jednoho dialogu ho zabírá z několika úhlů, ve větší skupině osob si jej vždy najde, aby jí sloužil jako středobod obrazu. K němu se pohledy sbíhají, od něj vycházejí. Odstup od protagonisty uvolňuje prostor pro italskou politiku jako takovou – zde se nejvíce projevuje režisérova neocenitelná schopnost zlehčovat smrtelně vážné. Pouhé vystupování politiků z auta je natočené jako klíčová scéna strhující mafiánské ságy. Nemluvě teď o obsahu, který člověka s Itálií nesžitého pravděpodobně nestrhne, ve filmu není formálně nudné scény. Akrobatická kamera, nečekaný mix moderní a klasické hudby, změny vyprávěcího stylu a nálady dle toho, kterou vrstvu protagonistovy osobnosti (potažmo italské politické scény) se nám režisér rozhodne odkrýt, vizuální vtípky… skoro věříte, že očima schopného režiséra by mohlo být stejně zábavné handrkování tuzemských dinosaurů. Těžko se ubránit neoblíbenému, v souvislosti s politikou navíc velmi zřídka používanému slovu „cool“. Tohle totiž vážně je cool. 85% Zajímavé komentáře: FlyBoy, sportovec, rikitiki (25.09.2013)

Fascinující podívaná, i pro člověka nezatíženého znalostí italských reálií. Sorrentinovi se zde podařilo nejen nechat vzniknout pozoruhodnému filmovému portétu Giulia Andreottiho, ale též obecně platnému snímku o fungování vysoké politiky a zákulisních dohod. V tomto smyslu bych se nebál tento film film přirovnat ke Coppolově mafiánské trilogii, s níž nese celou řadu podobností. Snímek samozřejmě stojí na herectví Toniho Servilla - kdo ho zná z jiných filmů, musí žasnout, jakou proměnu zde podstoupil - nejen jeho legračně odstávající uši, ale i kamenný výraz, za nímž skrývá veškeré emoce, vytváří neuvěřitený herecký výraz, který doslova omračuje. Marná sláva, ať to s tím hrbatým chlapíkem bylo jakkoli, nedá se mu upřít odzbrojující charisma, které tady zůstalo i po jeho smrti. Vytříbeně skvělý film, který mě dostal do kolen. (15.03.2015)

FIlm je to vo svojej podstate famozny, ale bohuzial forma zvitazila nad obsahom. Strasne som sa stracala, bolo to mozno tym jazykom, ktory mi nie uplne pomahal pochopit vsetky veci a mozno to bolo aj neznalostou celej problematiky. Tazko povedat, mozno na druhe vzhliadnutie to bude uz prehladnejsie, ale kazdopadne hudobny doprovod, atmosfera a hlavne zaciatok, tak to bol masterpiece. EDIT: Druha projekcia za mnou, film je uz ovela prehladnejsi, fakty nastudovane, vsetko zretelnejsie, ale zostavam na styroch hlavne preto, ze nie kazdy divak film uvidi dvakrat, a pokial je film nejasny po prvom vzhliadnuti, niekde je chyba. To vsak celemu snimku neubera na doveryhodnosti, autenticnosti a kvalite. (29.01.2010)

Zasa som sa so svojim hodnotením dostal mimo priemeru, a nielen mojich obľúbencov. Napriek tomu nebudem hľadať vinu u seba. Film má dve hodiny, pozeral som ho od polnoci do tretej hodiny rannej a mnohokrát som musel vrátiť rekordér na miesto, ktoré som si naposledy pamätal. Čítať dve hodiny titulky filmu, kde väčšinu času na obrazovke tróni ušatý zmrd bez výrazu, bolo nad moje sily. Pamätám si na neho i na celú absurdnú politickú scénu v Taliansku v oných rokoch. Ale teraz máme u nás doma toľko podobných, že ma dávno minulé príbehy z Talianska nemohli zaujať. A okrem toho som nepochopil, načo bolo treba nakrúcať nudný film, keď stačilo z toho urobiť jeden článok do ilustrovaného časopisu. (01.08.2012)