Mlčení Lorny

Příběh půvabné cizinky v Belgii mě vtáhnul od samého začátku, Arta Dobroshiová to zvládla na výbornou, ani mluvit moc nemusela, z jejích očí, držení těla a posléze i činů se dalo číst.. Jérémie Renier fantastický, ten jeho feťák byl tak uvěřitelný, že mě v jednu chvíli napadlo, jestli v něčem nejede.. Cca 85 minut snímku jsem se domnívala, že se jedná o dokonalou pětihvězdu, bohužel pak přišla poslední část, která byla překotná, mýma očima zbytečně rychlá a závěr mi až tak nesedl.. Každopádně se jedná o zdařilé a hutné drama k zamyšlení, s výpovědní hodnotou a jako obžaloba funguje na 100%.. (02.04.2021)

Jak se mi jejich Dítě nelíbilo, tak tentokrát jim skoro nemám co vyčíst. Tohle je takový typicky festivalový film, který v běžné distribuci nemá téměř žádné šance. Bratři Dardenneové tentokrát zvolili velmi civilní režijní formu, která jen zvýrazňuje perfektní herecký výkon albánské herečky Arty Dobroshi, která téměř neopouští plátno. Ještě bych si ale dal nějaký konec... (90%) (14.07.2008)

Odosobněný a zvláštním způsobem skličující a zneklidňující příběh o ženě která toho zažila až příliš. Tvorbu Dardennů neznám, ale Mlčení Lorny mi připomínalo skandinávská dramata natočená podle hnutí Dogme 95. Ruční kamera, minimum umělého osvětlení, skoro žádná hudba a snaha o realistické zobrazení skutečnosti. Vymykala se akorát zápletka, která je mnohem temnější než bývá v těchto filmech zvykem. Začátek se nesl skoro v dokumentárním duchu, děj mě postavil do role nezúčastněného pozorovatele a chvíli trvalo než jsem získal dost informací na to abych si mohl vytvořit k postavám nějaký postoj. Hlavní hrdinka je sice celou dobu jasná, ale díky tomuto úvodu je povahově nerozlišitelná od ostatních. Svým chováním navenek působí stejně zkaženě a prospěchářsky jako zbytek zúčastněných. Jenom díky tomu že si ji kamera vybrala jako svůj hlavní cíl, jsem měl možnost vidět i její lepší stránku. Pocit který jsem si odnesl je jasný. Svět je amorální místo a nikdo není ani dobrý ani zlý, jen více či méně zainteresovaný. Tohle se bratrům povedlo, tak krásně jednoduše jsem tuhle myšlenku ještě vyjádřenou neviděl. Ovšem ne že bych se s nimi v tomto absolutním pohledu ztotožňoval. (05.03.2012)

Mlčení Lorny je na jednu stranu obžalobou zkaženého a zvráceného světa, kde zdánlivě nikdo není na té správné (nebo na té špatné?) straně, úpadku morálních hodnot a různých forem prospěchářství, zároveň je však film touto zkažeností jaksi fascinován, staví ji na odiv a manýristicky se v ní vyžívá. Uvážíme-li nářky z poslední doby nad filmovými festivaly, z nichž se stal paralelní trh k běžné distribuci, který se také otáčí kolem osy ekonomických vztahů, musíme se ptát, jestli nejsou etablovaní auteuři Dardenneové puzeni spíše tržní cestou než sociálním smýšleném; jestli si tito novodobí artoví hokynáři nedělají z důvěřivých diváků trochu šprýmy. ____ Stylistická poznámka: V artových filmech se nestříhá tak často jako v těch mainstreamových z nějakých ideologických předsevzetí (levičácká opozice vůči establishmentu), nebo snad stylistických („zachytávání" času v dlouhých záběrech-sekvencích), ale protože by vyšlo najevo, že nevyprávíte. Každý další střih a každý prostřih – prostřihem rozumíme krátký záběr, který vkládáme mezi dva záběry určitého dění, abychom jej doplnili o novou informaci – by usvědčil tvůrce z „loudavého podávání informací“ divákovi a vůbec z nedostatku takovýchto informací. Ovšem pokud takový prostřih umístíte a rozmělníte přímo v záběru, tzn. bez střihu, ničemu to nevadí, jde prostě o vatu, která se v záběru, zvláště v tom trvajícím nad pět sekund, které jsou pro art typické, ztratí. Uzavřeme to následující tezí: V mainstreamových filmech vidíme méně v záběru a tušíme více v „utopickém“ poli mimo záběr, u artu je tomu obráceně – to art se proti obecnému přesvědčení nachází ve sféře aristotelovské, zatímco mainstream v platónské. (05.06.2009)

Ze začátku trochu komplikované ve smyslu rozdělení sympatií, ale člověk je v podstatě vržen do rozehraného příběhu a chvilku trvá než se chytne. Od momentu, kdy se tak stane, jde ale o minimalisticky strhující sled událostí, které doznívají tak jak začaly, tedy náhle (chcete-li předčasně) a bez ukotvení. Za reálnou atmosféru vděčíme jednak bez výjimky přesným hereckým výkonům a v neposlední řadě střídmé a věcné režii i kameře. 85% (27.04.2009)