Tōkyō sonata
Tokyo Sonata
Režie:
Kijoši KurosawaScénář:
Sačiko TanakaKamera:
Akiko AšizawaHrají:
Terujuki Kagawa, Kjóko Koizumi, Kódži Jakušo, Jú Kojanagi, Haruka Igawa, Tao Cučija, Kandži Cuda, Kendži Kawahara, Kazuja KodžimaVOD (1)
Obsahy(4)
Ryuhei Sasaki je typickým japonským obchodníkem a jeho rodina, kterou živí, by si na první pohled neměla mít na co stěžovat. Jak jeho manželka Megumi, tak synové Takashi a Kenji mají v podstatě všechno, co si kdy přáli. Ale nikdo z nich netuší, že se věci brzy změní, protože Ryuhei právě přišel vinou přesunu jeho firmy do Číny o práci. A jelikož byl vychováván v rigidních poměrech, stydí se nyní tuto událost oznámit svým blízkým a raději předstírá, že je všechno v pořádku, na obědy chodí do chudinských vývařoven a doufá, že brzy najde jinou práci, které je však v Tokiu nedostatek. Ostatně tento problém řeší i Ryuheiho starý přítel Kurosu, s nímž se muž jednoho dne setká. Ani on však nedonutí poníženého Ryuheiho k přiznání a raději hraje jeho hru s ním, stejně jako Megumi, která svého muže jednou náhodou zahlédne bloumat po městě, ale nechce se s ním dostat do sporu. A i synové začnou brzy cítit, že je cosi v nepořádku. Jenže vzájemné bloky, vytvořené dlouhodobým odcizením obou generací rodiny, bráni všem jejím členům cokoli změnit. Otevřené, na komunikační problémy soudobé japonské společnosti odkazující drama Kiyoshiho Kurosawy slavilo úspěch nejen v roce 2008 při mezinárodní premiéře na festivalu v Cannes, ale také na tuzemském Febiofestu. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (39)
Pro mě neuvěřitelně depresivní film - vztahy tak chladné, že i led proti tomu hřeje :) Komunikace = nula. Podivné. ()
Tak natocit film o hladani prace, zatajovani reality pred rodinou - to chce guraz. Dost som neveril tomu, ze v Tokiu prace niet - hlavne mesta statov funguju ako vykladne skrine a takmer v kazdom hlavnom meste je prace najviac . 78 % ()
Kiyoshi Kurosawa toho obrazem umí říct opravdu hodně. Tokyo Sonata je povedené drama ze současného Japonska. Nic veselého, nic uspěchaného, ale paradoxně také nic nestarvitelného. Ono snad ani není co vytknout, ale od režiséra jsem přeci jen čekal něco trochu ve stylu jeho předchozí tvorby. ()
Velice pěkný klavírní závěr. ()
Film znázorňuje obraz japonské společnosti, která je svázána s přísnými společenskými pravidly, skrze členy rodiny a jejich vztahy s okolím, kdy členové rodiny mají své sny či cíle, co by chtěli uskutečnit. Závěrečná scéna s klavírem tento film jen podtrhuje. Celkově vynikající zážitek, 90%. ()
Divná záležitost - na první pohled obžaloba stávající sociální situace v Japonsku (muž přijde o zaměstnání, ale doma to tají, aby neztratil tvář a autoritu), která zároveň sleduje i ostatní členy rodiny (starší syn rukuje do americké armády, mladší se přes zákaz učí hrát na klavír, úslužná manželka-matka-hospodyně tiše skomírá ve své "kleci"). Odcizené a ochlazené vztahy bez vyjadřovaných emocí - to extrémní zacházení s dětmi doufám bylo jen zveličené poukázání na zkostnatělost výchovy - tak vedou k poměrně bizarní katarzi, kdy to všechno bouchne a (na jeden den) se víceméně zblázní. ()
Našlápnuto to má dobře - hodně depresivní, ale citlivě podané trable s hledáním práce a související ztráta sebedůvěry. Dvacetiletému může znít jako z jiné planety, po třicítce nad tím člověk začne přemýšlet a část pětačtyřicátníků se v tom najde. V druhé půli už mi to ale přišlo hodně mimo a osudy rodiny mě víceméně přestaly zajímat. Hudba zvolená velmi dobře ať už ústřední melodie nebo finální Clair de Lune. ()
Propracovaná mizanscéna, minimalistické pohyby kamery, skvělé herecké výkony a flashback který promění odcizenost v citlivost. Velice aktuální snímek. ()
Americká krása po Japonsku. Vím, že to není výstižné, možná dokonce milné přirovnání, ale při sledování Sonáty jsem si vzpomněl právě na Spaceyho a spol. Každodenní život "obyčejné" japonské rodiny je tu podáván se zjevnou snahou o "artový přesah". Dvě hodiny jsou ale dostatečně dlouhé, aby se člověk začal po půlce nudit. Epizoda se zlodějem se mi zdála zbytečná a přehnaná, stejně tak nález na WC, nebo starší syn v armádě. To ale nic nemění na faktu, že je to dobrý film, který má rozhodně co nabídnout. - 70 % ()
Po celý film sledujeme životní osudy čtyřčlenné japonské rodiny. Každý člen rodiny má svůj vlastní příběh a svoje vlastní nenaplněné tužby či problémy. Celkově je to docela dost melancholicky laděné, ale o to určitě reálnější. Místy dojde i na černý humor (úřad práce, nezaměstnaný kolega s telefonem). Délka filmu by však mohla být poněkud kratší. ()
Smutný, ale zároveň místy (i když notně hořce) vtipný pohled na jednu japonskou rodinu čelící ekonomickým nesnázím Země vycházejícího slunce. ()
Film dýcha svojským Jarmuschovským dychom. Na začiatku máme hlavného hrdinu s ktorého sa časom vykľúva totálny looser. Vo firme v ktorej už desiatky rokov pracuje dostáva padáka. S ním však ide dolu kopcom i celý jeho osobný a aj rodinný život. Tokyo Sonata trvá takmer 2 hodiny počas prvých 30 minút ma režisér zoznámil s kulisami a zvyšných 90 som sa tešil na každý ďalší záber reálii, ktoré sa nádherne striedali minimalisticky ale veľmi vťahujúco ( vnútorný záber na dvere, ulica pred domom, nekonečný rad na socialke, park pre bezdomovcov... atď ...) A nadherný zlomový moment keď sa manželia stretávajú v shopping centre stojí rozhodne za zopakovanie... + Debussyho suita bergamasque na záver ma úplne odpálili. ()
Americká krása po japonsku. Sice nejde o obdivované subkulturní ideály, nýbrž o skutečné problémy silně tradicionalistické společnosti. Hleděno očima hudebníka, přišlo mi to spíš jako fuga, než jako sonátová forma. :) ()
Velmi slušně zpracované rodiné drama. ()
Sonáta o 3 větách. Otce ve středním věku propustí kvůli úsporám z práce a nahradí ho levnou čínskou silou. V Japonsku je pro staršího člověka těžké najít jiný job, obvykle lidé pracují v jedné firmě po celý život. Aby v očích rodiny neklesl, nic nepřizná a dál chodí do práce. Do toho starší syn narukuje do armády (samozřejmě americké). Z menšího se vyloupne nadaný klavírista. Film vyvažuje vážnější podstatu spoustou rozpačitých momentů a odkrývá středoevropanovi odlišný styl života. Pro mě top za rok 2008. ()
Japonští tvůrci koukají na film zcela jiným pohledem než my. Na tomto filmu to jde více než vidět. Je to šíleně šílené a mi se to líbí. Především kamera si zaslouží pochvalu. ()
Tenhle film rozhodně není pro každého. To, co dnes na tomto snímku bude asi mnohým vadit ze všeho nejvíc je jeho "mlčenlivost", protože jsme si jako diváci zvykli na to mít vše naservírované v tom nejrychlejším možném sledu, ať už dějovém, tak verbálním. A co není "akční" je pro většinu i nudné. Tento snímek ale vychází z opačné poctaty a mnohem více svou kamerou a mlčenlivostí nabízí divákovi možnost vnímat postavy i s jejich myšlenkami a vnitřními pocity. A to je v dnešní době veliká vzácnost. ()
Kdesi jsem si přečetl, že každý japonský filmař dříve či později dospěje k pokloně Ozuovi. Tak i Kijoši Kurosawa dal v "Tokijské sonátě" projednou přednost všednosti a prostotě před postmoderním strašením, alespoň v první polovině. Pak ale, jakoby sám znuděn tím, do čeho se pustil, povolal boha ze stroje a zvrátil poklidnou studii rodiny v akční alegorii ; poslední slovo má hollywoodská atrapa katarze, většinou kritiků pochválená. Naučení, jak jsem si je přebral já : je dobré mít v rodině aspoň jednoho neztroskotance. ()