Privilegium

Spoilery budou, ale tento film nestojí na nějaké pointě, takže spoilery v tomto případě nevadí. Peter Watkins zde byl v tomto filmu myšlenkově zase o několik let napřed. Film se odehrává v Británii “v blízké budoucnosti“ ve fašistickém režimu, vzniklém spojením státu, ovládaného korporacemi, a církve, která je korporací svého druhu. Tento režim agresivním využití public relations a monopolem nad médii zajišťuje „národní jednotu“. Steven Shorter je popová hvězda s image rebela i oběti při jehož excesivních vystoupeních omdlévají pubertální dívky a vypukají výtržnosti. Přitom je jen loutkou ovládanou rozbujelým manažerským aparátem, která má kanalizovat nespokojenost mládeže a ještě podpořit britský průmysl (Buy British!). Příznačné a přízračné jsou pak scény natáčení reklamy na jablka, jejichž pěstitelé mají problém s odbytem, a natáčení angažované popové písničky pod dohledem sboru okolárkovaných cenzorů (co mi to jen připomíná?). Manažerský aparát organizuje své hvězdě i soukromý život, který mu přitom tou organizovaností zároveň rozvrací. Pak přichází politické zadání: Steven se má veřejně kát za své excesy a při tom vyzvat své přiznivce k zapojení do národní jednoty. Celý tento spektákl má mít podobu jakési megalomanské národní mše. Otázkou zůstává, zda nezklame lidský faktor, protože Steven ještě není cynické hovado. ---- Ve své době ten film propadl. Přitom má skvěle typově vybraného hlavního hrdinu, neb jeho představitel Paul Jones byl skutečnpu popovou hvězdou. Rovněž jeho filmová partnerka, s kterou zde tvořili marketingový božský pár, a kterou hrála Jean Shrimpton, byla nezpochybnitelná dobová popkulturní ikona. Snad vadil Watkinsonův polodokumentární styl vyprávění. Ale snad více vadilo to, že Watkins v době opojení progresivní rockovou hudbou, která byla považována div ne za předvoj společenské revoluce a bránu Říše Svobody, tvoří film o její manipulativnosti a komercionalizaci. Prostě, mluvit v době mejdanu o příští kocovině, to není nikdy populární. (12.01.2015)

Úvodní spektákl: policie na pódiu mlátí, aby mohla v realitě chránit, ale koho?; simulovaná vzpoura a virtuální emancipace přijatá milodarem z napřažených rukou konzumního idolu: totéž gesto plní stejnou funkci, ať jako (marketingový) symbol rebelství volající po spoluúčasti, nebo jako znak lítosti a návratu k pokoře/ konformismu = Watkins ukazuje, že podstata a smysl neleží ani tak v obsahu, jako ve formě, kterou se lidé nechají vést (existencialismus a Moskevské divadlo jako forma pro reklamu na chodící jablka; rock&rollová skupina hraje teenagerům i Pánu; vztah pódium - hlediště, modla - divák slouží nacismu i pozdnímu kapitalismu atd.) /// Watkins zde, ač film natočil podle cizí předlohy, samozřejmě opět nezapřel svůj zcizovací dokumentaristický styl: ačkoliv film je v jádru "normální" fikcí, Watkinsova genialita se projeví v dokonale odcizujícím voice-overu v katarzní scéně - v momentě, kdy by běžné (konzumní) filmy oslavovali znovunalezenou subjektivitu a charakter hlavní postavy, Watkins ji ironicky a chladně překrývá vnějším neosobním konstatováním a tím zrelativizuje její snahu po vymanění se ze spárů veřejnosti, do níž se odcizil. /// Výtka filmu: Bylo nutné být místy tak explicitní, tak didaktický? (31.07.2016)

Tohle žel nejsou filmy pro mne, což se odráží i v hodnocení, ale koneckonců, jde zde o subjektivní názor, ne objektivní recenzi do velkého časopisu. Nelbí se mi ten polohraný, polodokumentární styl, možná i proto, že se dnes tak hojně jeho používání rozrostlo, čímž se omlouvá nedostatek financí i invencí. Navíc mne ani ten příběh moc nevzal. Když už jsem nějak ten styl zkousl, přišlo mi, že jde vlastně o hodně plochou historku, formou Blesku nebo Marianne kritizující kult populárních hvězd a rádoby celebrit, sem tam si to dovolí kritiku vlády, ale vše spíše v obecné rovině, a celkově mne to nevzalo, protože se i podobný konec dal čekat vlastně hned od úvodu. Za mne celkově takové nijaké, stojící jen na formě. (26.12.2022)

Peter Watkins natočil fiktivní životopisný film o populárním zpěvákovi, který ve skutečnosti neexistoval, a snad i proto dokázal ve svém trefně vizionářském snímku bez cenzury a jakékoliv decentnosti či piety zobrazit obrácenou stránku gigantické slávy a popularity v takové míře, na jakou by si při zpracování příběhu o reálné osobnosti či proslavené kapele asi žádný tvůrce vzhledem k obecné úctě vůči legendám netroufl. S takřka dokumentárním stylem nás kamera zavádí do zákulisí produkce, manažmentu a celého průběhu jedné slavné hudební kariéry, provázené masovou hysterií, manipulací s publikem či stoupajícího kultu proslavené osobnosti, vyvolávající v řadách lidí prudkou vášeň, stejně jako nenávist a obráceně trpké následky v zpěvákově soukromí. Priviligium hodnotím jako nesmírně zajímavý a svým sdělením rovněž nadčasový umělecký počin. Zpracování včetně polodokumentárního stylu (pro pana režiséra nejspíš typického) mi tu sedlo a přikovalo po celou dobu. Příběh jistého Stevena Shortera nese v sobě místy nádech téměř absurdní a dokázal mě zaujmout atraktivním prostředím hudebního zákulisí i spoustou stylizovaných scén s výraznou symbolikou, stejně jako velmi zdařilou (a mimo tento film nejspíš taky neznámou) bigbítovou muzikou. K plnému počtu mi možná scházel silnější, víc uzemňující závěr, ale jinak mě evropská filmová 60. léta opět nezklamala! [85%] (17.01.2022)

Film natočen v paradokumentárním či zcizovacím stylu, je chladný a současně vyzývavý. Ale zůstal na půl cesty....Komentář: https://dennisschwartzreviews.com/privilege/ https://www.rogerebert.com/reviews/privilege-1967 (05.06.2020)