Noc

Ono je v podstate jedno, čo kto robí: či vykonáva celospoločensky prospešnú prácu alebo sa fláka a navštevuje večierky. Podstatné je, či ho to napĺňa a baví. Antonioniho film je o ľuďoch, ktorých nebaví nič. Partnerstvo, večierky a v podstate už ani flirt. Všetko sa vykonáva mechanicky, nasilu. Zádumčivá sebaľútosť non plus ultra. Žena sa ľutuje, že má citovo chladného partnera, zanedbáva ju, on manželku trpí, a vychutnáva krátkodobé flirty - no zdá sa, že aj to je len póza, ktorá sa opakuje a nudí. Všetko v prostredí intelektuálov a boháčov, t. j. prostredí, ktoré filmovo slúžia väčšinou k nasledovným veciam: 1. vytvoreniu účasti a obdivu k životu týchto ľudí na základe inšpiratívnych a plnokrvných príbehov, 2. ukázaniu, že sú to bežní ľudia ako my a niet im čo závidieť, všetko bohatstvo alebo intelektuálnu výbavu (alebo najlepšie oboje) si odtrpia a odserú inde, 3. presvedčeniu, že náročný intelektuálny (existenciálny alebo iný) boj o život sa najčastejšie odohráva v danom type spoločnosti a preto je potrebné vzdelávať sa tak, aby sa cieľová divácka skupina zaradila do tejto kasty. Antonioni je šľachtický ľavičiar, povrchnú blazeovanú znudenosť a odťažitosť vo vzťahoch navonok kritizuje, ale vo svojich dielach nedokáže opustiť svet zámožných, trápiacich sa aristokratov ducha či majetku. Zdanlivá kritika je možno v skutočnosti kronikou samoľútosti v štýle: pozrite, k čomu ste nás dohnali, svojím neustálym dorážaním! (26.08.2013)

Na sledovanie Antonioniho Noci musí mať človek čas a snahu vcítiť sa do života a problémov postáv na obrazovke. Film plynie pomaly, scenérie a obrazy nie sú samoúčelné, dialógy iba občas prerušia dominantné ticho, tuším, že vo filme je ukrytých mnoho symbolov a podobenstiev, ale nemám prílišnú chuť ich objavovať. A tak sa iba dívam a uvedomujem si obrovský rozdiel medzi tým, keď som Noc sledoval vo filmovom klube pred vyše pol storočím a dneškom. Naďalej nedám dopustiť na Zväčšeninu, ale ostatné Antonioniho diela si celkom rád z času na čas pozriem bez podráždenia, ktoré pociťujem napr. pri časti Felliniho filmov. (07.06.2017)

Antonioniho Noc je intelektuálním filmem z prostředí intelektuální smetánky, nicméně v rámci své spřízněné kategorie se pohybovala na vlně, na kterou jsem byl schopen se alespoň částečně naladit. Takový Sladký život od Felliniho, roztříštěný během tří hodin do bezpříběhové mozaiky, byl pro mě už naopak silně za hranicí této vlny. Noc mě dokázala přes svou délku zaujmout svou šedesátkovou atmosférou v komorním duchu, pěknou černobílou kamerou, podařilo se mi vžít se i do pocitů postav během pomalu vadnoucího a rozpadajícího se vztahu, stejně tak docela si vedle toho užít skoro až poetický nádech oněch dlouhých pololíných večírků v doprovodu živé jazzové hudby. Je to film z jiné doby, do níž Noc diváka úspěšně vnáší se vším všudy, včetně odlišného, mnohem pomalejšího plynutí času. Je to v nejedné chvíli při správné náladě zajímavý zážitek. Problém je, že i přes jistý soucit k postavám ve mě film většinou nevyvolával ty správné silné emoce, přestože dokázal upoutat mou pozornost po více méně celou dobu, zůstal pro mě s Antonioniho stylem a některými jeho herci až příliš studeným a s ubíhajícími hodinami onen zážitek snadno a rychle vyprchal. Na druhé straně se mi tady hodně líbila Jeanne Moreau, která tu zamlada opravdu zazářila a dovedla upoutat často i jen pohledem očí... Rád jsem film viděl, byť potřebu se k němu vrátit v budoucnu mít nejspíš nebudu a na čisté 4 hvězdičky u mě úplně nedosáhl. Silné 3*: [70%] (25.02.2022)

Taliansku kinematografiu hodne mylujem a urcite si pozriem radsej veci zo Cinema Ytaliano nez ten francuzsky hnoj Loni v Marienbadu 1961 a Hiroshima- Mon Amour 1959. Antonioni upozazdil dejovu liniu a do popredia sa dostali emocie a pocit, ze zivot preteka protagonistom pomedzi prsty. Mam vsak obrovsku uctu k velikanom kinematografie, kam Antonioni nepochybne patril, lebo sam si stale viac a viac uvedomujem ze filmu proste nerozumiem. Takze cerstvo vystudovane filmove ynteleguany sa odo mna nedockaju odbornych termitov, namiesto toho napisem, ze sa mi pacila cast deja v uliciach, tancujuca dama s poharom vina a genialna Jeanne Moreau. Kvalitnu pracu vsak odviedol aj Mastroianni /Felliniho la Dolce Vitta/. Jeden z najgenialnejsich filmov Antonioniho, spolu s Il Deserto Rosso 1964, Zabriskie Point 1970 a Ve jmenu Rima. 95 % (14.04.2015)

Noc je děsivě podrobnou antonioniovskou studií předsmrtné křeče rozpadajícího se vztahu emancipované ženy a úspěšného spisovatele. Zdánlivě nudný a zdlouhavý příběh jednoho dne skrývá hutné svědectví nejen o konci jednoho manželství, ale v návaznosti na Felliniho Sladký život popisuje lesk a bídu mondénní společnosti, sladkého, avšak prázdného nicnedělání znuděné smetánky... Giovanni Pontano (Mastroianni) se snaží ve vztahu pokračovat, ale jeho manželce Lidii (Moreau) je nad slunce jasnější, že jejich manželství je prázdné a již dávno vyhaslé, bez citů a živořící jen v tenatách nesnesitelné nudy. Posledním hřebíčkem do rakve jejich svazku je nádherný dopis plný láskyplných slovíček, který Lidia čte v samém závěru filmu. Jak už jsem napsal, Antonioni má tendenci budit zdání nudy a zdlouhavosti, ale je to jen zdání... Noc je vynikající, i když značně depresivní film... (29.08.2006)