35 panáků rumu

Film nepůsobí nijak víc nebo míň než záznam každodennosti života. Herci jsou přirození, prostředí také a vyjma jedné krátké snové ukázky nemá snad ani jiné ambice než oslavit všednost. Pro někoho to může být vytoužený relax a vrcholný zážitek, pro jiného uspávající pilulka s okamžitým efektem. U mě to bylo skoro půl na půl, přičemž převládá pocit nečekaného zážitku u kterého jsem neusnul. 60% (30.10.2009)

Dráma s tichými hlavnými postavami (ale vraj v ďalších filmoch Claire Denis hovoria postavy ešte menej), ktorá sa snaží tváriť civilne. Priznám sa, radšej mám filmy s aspoň minimálnym dramatickým vývojom a prípadným konfliktom ako len pozorovať vzťahové napätie medzi postavami, hru tiel a ich mimikier. V tomto prípade mi to však až tak nevadilo. Našli by sa tu totiž momenty, ktoré ma celkom potešili a vytrhli z letargie, mám na mysli hlavne scénu z baru - tanec pri perfektnej muzike. A to čo predviedla pri tanci v tvári tá barmanka, tak to je presne to, čo mi u otca s dcérou chýbalo. Na druhú stranu, keď sa nad tým tak zamyslím, nebolo to zle natočené a aj režisérkin spôsob narábania s postavami bol celkom fajn, ale... keby mi len tí herci boli trochu sympatickejší. Nedokázal som si k nim nájsť cestu a možno aj preto sa mi námet odpútania sa dieťaťa od rodiča z tohto pohľadu a väzbou na konkrétne postavy zdal trocha banálny. Nebola tu žiadna charizma, žiadne fluidum, necítil som žiadne dramatické napätie a tým pádom sa nedostavili ani žiadne emócie. Bolo mi jedno ako to s nimi dopadne, len nech to už nejak dopadne. Otázka na záver - to vážne chceli zrušiť antropológiu na tej fakulte, alebo sa mi to len zdalo? Slabý priemer. 55/100 Videné v rámci - Project 52 Films by Woman. (18.01.2016)

Ačkoli to není nikde oficiálně konstatováno, jedná se o variaci na snímek "Pozdní jaro" Jasudžiróa Ozua. "35 panáků rumu" má totožný základní příběh, obsahuje určité stejné scény a místy se shoduje i koncept skladby sekvencí, kdy nadcházející záběry zpětně dodávají význam předchozím scénám. To ovšem filmu nikterak neubírá na kvalitách. Narozdíl od Ozua, který většinu významů předával dialogy, Denisová vypráví obrazy, které zachycují dotyky a pohledy postav. Odtažité a útržkovité sekvence zprvu vytváří dojem, že se jedná o záblesky banální existence několika obyčejných lidí. Až posléze se jakoby mimoděk odhalují vazby mezi postavami. Právě pouta, tíže jejich přetrhávání a z ní plynoucí rezignovaný smutek představují centrální téma filmu. (06.07.2009)

Pro určitou vyhraněnou část publika bude toto léto ve znamení střízlivého souboje dvou, v jistém směru blízkých, filmů, na jedné straně novinky Jima Jarmusche Hranice ovládání a 35 panáků rumu režisérky Clair Denis na straně druhé. Půjde také o soupeření mezi dvěmi černošskými herci. Alex Descas, který je k viděni v obou těchto filmech, je hlavní postavou citlivých Rumů, proti němu více prezentovaný (dík karlovarskému festivalu) Isaach De Bankolé se v Jarmuschovi konečně dočkal hlavní role a oba již tolik provázané tvůrce znovu více spojí: právě u francouzské režisérky Clair Denis zahrál v začátcích dvě hlavní postavy (Chocolat, S'en fout la mort)... Při sledování 35 panáků rumu jsem měl spoustu nápadů a pocitů, jeden ale mi přišel nejdřiv a nejjasněji - na filmu Clair Denis (a viděl jsem napřed jen jeden její film) je nejvíce kdykoli znát, že již asistovala v 80. letech u filmů tria režisérů slavných jmen: a dost dobře se z tohoto filmu pozná, co si vzala - klidné tempo a ůvod, ztělesněné jízdou vlaku, jako u ranné Wendersovy tvorby, některé přesné místa a scénické motivy od Jarmusche, pomalost od Rivetta... 35 panáků bílého rumu, které Alex Descas na závěr vypije, jsou velice kompaktním, zcela prostým, poklidným, příkladným, bystrým filmem, který se nikdy nikam nerozjede. Důležitá velice je úvodní jízda po kolejích, kde je naznačeno vše, co hmatatelně zachycenou a s pokorou prezentovanou psychologii postav popisuje. Všichni popojíždí pomalu po kolejích, ale jenom tak na predměstí, po okraji velkoměsta, nikdy nevjedou se soupravou dál, aby načichli a zažili víc ze života, do jakého se nemohou dostat, odjíždějí krokem stále do stejné stanice a jen se vrací nazpátek. Divák by chtěl pokračovat dál, ale nemůže, protože koleje jsou vždycky utnuty, tak jako jim, jednomu černochovi a jeho dceři, sousedce, klukovi z nižšího patra s kocourem, skupině řidičů příměstských vlaků, kteři se potkávají na tratích a v baru, končí kroky jen tady, v místě, kde žijí... A tak dále, et l'autre, et l'autre. Film si zaslouží svou pozornost. (18.07.2009)

Ano, je to snímek o dospívání, stárnutí, nadějích a ztrátách. Jeho netradičnost je koncipována v neobvyklém stylu vyprávění a to za použití velmi životního tématu a tou je životní stereotyp. Známe to zcela všichni a to bez vyjímky. V zaměstnání stejná práce se stejnými spolupracovníky, doma stejné činnosti se stejnými členy rodiny. Vše funguje jak má a vládne spokojenost. Ale co když je toto všechno někde náhle po mnoha letech nenávratně narušeno? Půjde to dále bez komplikací anebo se něco stane? Nic už nebude jako dřív a o to tu jde především. Vyrovnání se s osudem. Tento příběh je vyprávěn tak, jak to v životě skutečně chodí. Tedy žádné srdcervoucí dramatické výjevy. Tady se vše vyjadřuje pocity, pohledy a gesty. Tedy přesně tak, jak se člověk opravdu chová. A tady mohou být některé výjevy konfrontovány s divákem. Může to být i velmi osobní. Asi se to nezdá, ale skutečně takové situace potká spoustu lidí. Jak by jste se zachovali v takové situaci vy? Stejně? Jinak? Tento film velmi citlivě poukazuje na jednu životní problematiku bez skrupulí a nadsázek a velmi se to povedlo. Zanechá hluboký dojem a soucítění s hlavní postavou příběhu a jisté pochopení. Poselství tohoto výborného filmového počinu bylo naplněno. (24.11.2014)