Professione: reporter
El reportero
Profession : reporter
Povolanie: Reportér
The Passenger
The Passenger
Režie:
Michelangelo AntonioniKamera:
Luciano TovoliHudba:
Ivan VandorHrají:
Jack Nicholson, Maria Schneider, Ian Hendry, Steven Berkoff, Ambroise Bia, José María Caffarel, Ángel del Pozo, Jean-Baptiste Tiemele, Jenny Runacre (více)Obsahy(2)
Válečný zpravodaj David Locke (Jack Nicholson) se v nejmenované africké zemi pokouší spojit s povstalci. Namísto nich najde v sousedním hotelovém pokoji mrtvého obchodníka, se kterým se dříve seznámil. David se díky podobnosti se zesnulým rozhodne zfalšovat pasy a začít žít někoho jiného. Vydává se na schůzky podle jeho diáře do Londýna, Mnichova či Barcelony a zjišťuje, že jeho novou profesí je pašování zbraní povstalcům, které před pár dny hledal. Stíhá ho policie i dvojice zabijáků ve službách afrického diktátora, ale nejvíce ho pronásledují postavy z jeho minulosti: manželka a televizní producent. Davida při jeho zběsilém útěku od vyprázdněného života doprovází také mladá studentka architektury (Maria Schneiderová), která ho motivuje dotáhnout věci až do hořkého konce... Povolání: reportér patří k divácky nejvstřícnějším dílům z Antonioniho filmografie, přesto neztrácí nic z režisérova výrazného rukopisu. Podobně jako v jeho předešlých filmech hraje výraznou roli prostředí, které je v souladu s vnitřními stavy hrdinů – ať už jde o africkou poušť, botanickou zahradu nebo Gaudího ornamentální budovy. Snímek natáčel režisér po anglické Zvětšenině (1966) a americkém Zabriskie Pointu (1970) taktéž mimo domovskou Itálii a znovu využil dobrodružnou zápletku pro vizuálně podmanivé přemítání nad křehkostí i bezvýchodností mezilidských vztahů. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (76)
Neviem prečo som od tohto filmu očakával niečo úplne iné. Sklamaný som síce nebol, avšak dejom ma Povolanie: Reportér príliš nestrhol. Každopádne som si nesmierne užil Barcelonu a tento film považujem aj za reklamu na toto mesto, respektíve na návštevu tohto krásneho kúta sveta. Nicholson snáď nikdy nebol takto umiernený, ale ide o dôkaz, že zvládne každú hereckú polohu. Ak ale očakávate od filmu, ktorý vám vďaka zápletke sľubuje napínavý a extrémny dejový spád, niečo presne odlišné, tak ste doma, asi ako v prípade Jarmuschových Hraníc ovládania. Čo ale neznamená, že ide o nudu, to v žiadnom prípade. ()
Film o samotáři pro samotáře. Jako jsem já. Dnes nepříliš známý Antonioniho film s Nicholsonem se klasicky filosoficky táhne, což je Antonioniho trademark. Hlavně na začátku, ale postupně vás vtáhne do myšlenkových pochodů Jackovy postavy, které se naskytne příležitost žít nový život pod jinou identitou. Antonioni se typicky nesnaží budovat příběh, ale spíš zpovzdálí zachycuje posloupnost událostí. Kvalitní film se pozná tak, že ve vás rezonuje ještě dlouho po skončení. THE PASSENGER je toho příkladem. ()
Chytí, nepustí a hlodá a hlodá a hlodá. Dozrieva v obraz, ktorý čím je jasnejší, tým je strašnejší, ale už to nezastavíte... Opil som sa v snahe nájsť tie správne slová a teraz si utieram slzy (doslova). Vyprahlé, bez cieľa, unavené, stratené. Bez ozajstnej vôle, bez záblesku nádeje. Svinsky kurva brilantne zrežírované. A tá Schneider, to zjavenie, na čo tam bola? Aby to už vôbec nešlo rozdýchať?! Sartre, Camus a spol. by si lebedili, ja sa plazím do kúta, kde v prenatálnej polohe s palcom v puse strávim dnešnú noc. Ale inak vďaka - vďaka za takýto zážitok! [100%] ()
Hypnóza Antonionových záberov má neobyčajné kúzlo. Dejovosť-nedejovosť... kontinuálnosť liniek napomáha k ďaleko osobnejšiemu vniknutiu do sveta jednotlivca a jeho strádania sa v ňom. Okázalo sa vyhýba lacným klišé s kriminálnou zápletkou a jej opulentným rozuzlením. Zaujíma ho to, ako vnímajú jeho postavy svoje problémy a kde hľadajú východisko z neho, hoci o nich nemajú veľké ilúzie. David nehľadal vykúpenie a katarziu "zmenou svojej identity", kľúčová bola pre ňho akútna zmena pozornosti na jeho osobu a mylný únik z dovtedajšieho neukojeného súkromného života. ()
Divácky nejvstřícnější Antonioni jakého znám a asi i nejepičtější - Tassílie, Londýn, Mnichov, Gaudího Barcelona i jiné Španělsko... Lehce stravitelný lehce kriminální děj filmu je ovšem samozřejmě trochu ozvláštněný osobitým režisérovým stylem, postavy zvláštně jednají, zvláštně se chovají, vedou zvláštní rozhovory, ale nic, co by nepřekousl nebo nepochopil i průměrný "novák" (i když by to pro něj byla nejspíš zdlouhavá nuda). Z celého filmu mám nesmazatelně do paměti vrytý jeho předposlední, nekonečně dlouhý záběr, ve kterém kamera záhadně projde zamřížovaným oknem z hotelového pokoje na dvůr, záběr, na který jsem si naposledy vzpomněl nedávno díky Iñárritovu Birdmanovi, záběr, který je mi záhadou dnes stejně jako už někdy před dvaceti lety, záběr, po jehož (nejspíš triviálním) vysvětlení schválně nepátrám, abych si ho v mysli uchoval jako slastně záhadný. ()
Reklama