The Sadist

Paráda. Na raná šedesátá léta až překvapivě brutální film (ok, spíš v psychické než fyzické rovině - ale přeci), něco jako předchůdce exploitation subžánru, jenž zažil svůj boom o dekádu později. Zpočátku je film docela nezáživný, jakmile se ale na scénu dostane to hovado zmíněné již v samotném názvu, je o zábavu postaráno. Tak odporného filmového záporáka jsem neviděl ani nepamatuju. Tady musíte obětem vyloženě fandit, aby se mu ubránily a na konci mu nepěkně ublížily (aneb překlopení do revenge filmu). Posledních dvacet minut je pak neuvěřitelně napínavá naháněčka. Opravdu veliké překvapení a další horor z mnou právě prozkoumávaných šedesátých let, který je třeba doporučit. Horror movie of the Year (26.11.2010)

Já prostě miluju staré filmy a tohle je další z řady, které si okamžitě dávám mezi moje oblíbené. Je to sice místy trošku zdlouhavé a najdou se zde i hluchá místa, ale jinak nám režisér Landis naservíroval velmi dobrou psycho – brutální a především excelentně zahranou podívanou. Tyhle nekompromisní kousky mají u mne vždy zelenou, zvláště když se pro ně stávají inspirací skuteční sérioví vrazi, o kterých taky rád píšu články. V tomto případě Charles Starkweather a Caril Ann Fugate. Hlavní prim tu hraje hutná atmosféra (kterou se tvůrcům místy podařilo vytvořit), pocit beznaděje, šílenost v očích obou psychopatů a především bravurní herecký výkon Arche Halla Juniora, který byl jindy mnohými kritizován a podceňován jako slabý herec. Tady však podal svůj životní výkon. Kvalita stojí především na jeho grimasách a šíleném bezcitném pohledu. Podobnému parchantovi bych se do rukou dostat nechtěl ani omylem. Ani zbytek osazenstva si však nevedl špatně. Zvláště pak dvojice dam. Helen Hovey byla docela pěkná ženská, ze začátku mi sice její postava lezla lehce na nervy, ale postupem času jsem jí i fandil. To Marilyn Manning ztvárnila šílenou a dosti jednoduchou dívku rovněž slušně. Hm a ten její sexy taneček u auta… The Sadist – potažmo James Landis dokázal z toho minima vymáčknout maximum. Příběh odehrávající se jen na pár metrech čtverečních dokázal skvěle vygradovat do extrému a ani na to nepotřeboval bůhvíjak velký rozpočet. 70% (08.01.2021)

Překvapivě opravdu povedené. Syrové drama o bitvě mezi šílencem a nevinnýma. Nečekal jsem že někdy řeknu že Arch Hall hrál opravdu dobře, v Eegahovy jsem z něj nemohl protože to bylo vážně strašné a o Wild guitars nemluvím a najednou čumím on tu hraje opravdu parádně, upocený slizský hovado který se s nikým nesere. Další věc která se mi líbila byla to že ti nevinní měly kolikrát šanci ale vždy se něco pokazilo(třeba když vrah neměl náboje a musel přebít). Původně jsem nevěděl že se film odehrává na jednom místě a tak jsem měl trošku obavy, ale ty nakonec opadly. Opravdu parádní záležitost. (08.02.2012)

Po proprstění se tímto obstarožním skoroexploitationem jsem upadl do dlouhého introspektivního rozjímání a po zabzučení bzučáku se mi z pravého ucha vykutálel následující verdikt: Hranice mezi napětím a nudou je tenká jako lasička po pikniku v hydraulickém lisu. Vskutku. Samozřejmě může kdejaký světaznalý mudrlant namítnout, že je to naprostá sračka a že já jsem kus amatérského krávošuka, co ví úplné hovno, ale věc se má tak, že... Pointa je, že... Ta zasraná pointa je, že všechno je o diváckém očekávání a diváckých potřebách a mé divácké potřeby jsou daleko za povrchním připínákem... teda, chci říct napínákem z arizonského buranova, kde blažka neteče, děj se vleče jako můj lamfas po chodníku při ranní procházce a mé divácké libido tak zůstává ve zklamaném polopozoru. Neříkám, že tento snímek není zrovna pro tebe, milý čtenáři, ale já filmu požaduji cosi víc než hoďku a půl impotentního napínání s prachbídným skorovýstřikem na konci. (29.06.2014)

Vyhypován zde nesmírně nadšenými ohlasy jsem se i já chtěl blíže seznámit se sadistou Charliem a jeho družkou Judy, kteří uprostřed americké pustiny terorizují pár ústředních hrdinů. Záporák mě však svými kousky tolik neohromil jako zdejší kolegy, jeho mimika retardovaného šílence mě buďto rozesmívala, nebo extrémně srala. Ale natočené je to vážně dobře. Na to, že se většina stopáže odehrávala na 60 metrech čtverečních, tak hudba a zádumčivé pohledy zúčastněných vyčarovaly slušné dusno. A nemohl za to jenom ten horký letní žár. Posledních 15 minut se z pouhých náznaků zvrhne v klasickou naháněčku, kde se už tak nízký počet postav konečně redukuje na minimum. (06.01.2012)