Kůže

Skvělý konec a skvělý celý film. "Ty jeď, tys vyhrál", tahle Mastroianniho poslední věta mě dostala a uvědomila jsem si, jakou tíhu nesl po celou dobu, kdy prováděl amerického seržanta po městě. Když mu všechno vyprávěl a smál se jeho vtipům. Když trpělivě vysvětloval, protože prostě věděl. Protože to všechno zažil na vlastní kůži, a ta zkušenost je nepřenositelná. Možná jen americká pilotka ji nakonec pochopila ... (16.04.2017)

Představa války jako neurčitého mezidobí mezi změnami v pohybu front, přestávek mezi zatínáním pěstí při příchodu okupačních a naopak jásotu při objevení osvoboditelských vojsk je dětinsky naivní; mnohem důležitější je z tohoto hlediska je to, co se děje ve společnosti jako celku, především v její civilní většině, cudně nazývané "týl". Střeva války v této její podobě nejsou méně stravitelná než hrůzy a děje bojových scén. Mezní situace tu mají odlišný ráz i průběh, ale stejné vyznění; rozpad morálky a hodnot, násobený hmotným nedostatkem nezřídka na hranici biologického přežití, tvoří zvláštní subkulturu nebývalého rozsahu černé a šedé ekonomiky. Malaparte je paralelně jakýmsi kronikářem i analyzátorem této přechodné mozaiky týdnů, měsíců, nezřídka i let. Šmelina, prostituce, pohlavní nemoci, ale i vraždy, nenadálé výbuchy, neodstraněná minová pole, také i jiné nekontrolovatelné válečné výbušniny, zbytečné smrti, to všechno je odvrácenou tváří ideálů hlásaných oficiální propagandou. Tehdy již zkušená, u nás téměř neznámá italská režisérka Liliana Cavani přistoupila k látce s pietou ale i vůlí ji skutečně zfilmovat, tj. beze zbytku převést do ryze filmové řeči. Mozaikovitost příběhu je postižením složitosti těch dní, rozjímání o tom, kdo je vlastně vítězem a kdo poraženým, nezbytnou součástí výchozí ideje a výsledek ojedinělým záznamem toho, o čem se zpravidla ve vzpomínkách hrdinů i nehrdinů nemluví. Ale tak jako člověka netvoří jen mozek ale i koneční a střeva, tak také tato část války je podstanou součástí její celkové výpovědi i svědectvím o skutečném rozsahu škod, jež přináší. Je-li téma zvládnuto na úrovni - a tak tomu v tomto případě nepochybně je - vzniká nadčasovost, nad kterou se nejásá, ale o které víme, že ji ze života dostat, natož vymrskat nelze. Je to hořké, avšak nepostradatelné poznání toho, kdo chce žít život vskutku zralý, dospělý a zodpovědný. (13.09.2009)

Malaparteho román Koža patrí do mojej stovky najobľúbenejších kníh a tak som bol zvedavý, ako sa podarilo tento zdanlivo nesfilmovateľný román previesť na filmové plátno. A podarilo sa. Naskladané obrázky z mozaiky a epizódky síce netvoria plynulý príbeh, ale vytvárajú dokonalú atmosféru vojny, aj keď práve neprebiehajú bojové operácie. Nie je dôležité, že v prípade vylodenia Američanov sa nejednalo o oslobodenie, ale o okupáciu, pretože víťazné vojská sa správajú na dobytom, území rovnako, či ide o vojská osloboditeľské alebo okupačné. A obyvateľstvo z toho vychádza ako jediný porazený subjekt, ktorý v záujme holého prežitia je schopný potlačiť v sebe všetky ľudské, dokonca i materské city. Nad tým marazmom čnie Curzio Malaparte vynikajúco stvárnený Marcellom Mastroianim, ktorý všetko sleduje, vyhodnocuje, ovplyvňuje, ale predovšetkým sa snaží pochopiť. Mimoriadny film, ktorý videlo mimoriadne málo divákov. (08.11.2017)

Obvykle si dopĺňam kúsky zo zlatého fondu kinematografie vedome, ale občas vďaka televíznemu programu natrafím na dielo takmer neznáme, ktoré ale vzbudí vo mne túžbu si ho pozrieť. No a zriedkavo sa stane, že ma aj nesmierne zasiahne a jeho všeobecnú neznámosť považujem za veľký omyl. Tak sa stalo aj pri tomto vojnovom filme bez konvenčne chápanej filmovej vojny a akcie, zameraného na prežívanie amerických vojakov a neapolských ľudí a predovšetkým žien ku koncu konfliktu. Koža obsahuje niekoľko emocionálne veľmi silných scén, kedy mi z úpadky humanizmu prišlo skutočne zle. Trochu ma mrzí, že tak originálny film z DSV s Mastroianim, Cardinale alebo Lancasterom nedosiahol taký ohlas, ako podobne ladená Hlava 22. (10.11.2017)

Veľmi netradičný vojnový film, podľa ktorého by sa mohlo zdať, že vojaci viac trtkali ako bojovali a viac ich trápil syfilis než nacisti. Ale mám rád filmy, ktoré ukazujú aj to pod pokličkou, nie len tú klasickú omáčku. Nechýbajú ani drastické scény (črevá vojaka, ktorý sadol na granát, či krvavý fľak vítajúceho občana pod tankom...), či horkosladké (parochne na kundičku, stovky vojakov v rade, aby videli pravú neapolskú pannu...) Veľa pocitov a emócií sa mieša pri sledovaní tohto filmu. 70% (28.01.2023)