Alonzanfán

Bratia Tavianovci nakrútili veľmi precízny film, ktorý však ráta s tým, že niečo viete o jeho referenčnom pozadí. V tomto smere nie je príliš informačne bohatý, takže vám nikdy polopate nepredkladá, o čo presne v historickom kontexte v tej-ktorej scéne ide. Ale napriek dištancii od diváka ponúka skvelé herecké výkony, nielen pri Mastroiannim cítiť, že svojej postave dobre rozumie a vďaka tomu o chvíľu zabudnete, že sledujete megastar, budete sledovať iba osudy Fulcia - vo svojom jadre veľmi tragickej postavy.  A určite z pamäte dlho nevymažete niektoré silné scény, ako plavba na loďke, neskôr aj plavba na lodi, či pohreb. Objektívne niet čo vyčítať, subjektívne ale určite pod Gepardom, čiže 70% (14.11.2023)

Skvostná úvaha o revoluci. Fulvio stárne, omrzel ho boj, divoký sex, hledá harmonii, kterou cítil v dětství či při hraní na housle. Jenže stejně jako byl poloviční revolucionář, není schopen dotáhnout svůj návrat do konce. Už chápe, že lidé nechtějí nový řád, že je trápí spíše nemoci, ale přízraku mladých ohnivých ideálů se nedokáže zbavit. Závěr je opravdu excelentní. (03.07.2009)

Pribeh cloveka, ktory uviazol v sieti svojho osudu a vtedajsej doby. FIlm je vlastne takou exkurziou, pocas ktorej celu dobu nazerame do mysle a citenia hlavnej postavy. Jej mysllienky, uvahy, halucinacie a postupne rozpadavanie sa nielen idealov minulych, ale aj tych novych. Neriesi sa tu, ci su tie ci one ciny / rozhodnutia spravne, je to skor zaujimavy portret vtedajsej doby v Taliansku. (8/10) (19.06.2008)

Sedmdesátá léta minulého století se stala počátkem odlivu klasických levicových paradigmat. Šlo o počátek vývoje, který vyvrcholil na přelomu osmdesátých a devadesátých let zánikem komunismu v Evropě a jeho postupnou vývojovou přeměnou v těch zemích, kde se udržel při moci. Pohled na revoluci zevnitř, na zmarnění kdysi tak působivých ideálů, jejich ztroskotání o skutečnost, byl přenesen do zdánlivě historicky odlehlé doby, v níž své ideály měli také první liberálové. Carbonieri se zde z planoucích bojovníků za pravdu mění v karikatury rutinérů revoluce mimo čas a prostor. A z marseillské písně, revolučního hymnu, se stává ona zpotvořenina několika nicneříkajících poloslabik, náznaku slova, nedokonané vyvřeniny hlásek. Znělých i neznělých. Zněle i nezněle. V zobrazení nevyhnutelného zmaru hodnot i života, který se tomuto nesmyslnému schématu (připomíná Guevarův žalostný, tehdy nedávný konec v Bolívii) pokusil vzepřít svou revoltou proti revoltě, silně a přesvědčivě. Určitě i dnes, téměř čtyřicet let po svém natočení. (20.10.2007)

Alonzanfán. Příběh o tom, jak je těžké odpoutat se od minulosti, od ideje života, kterou si člověk jednou zvolí. Cesta je to těžká a mnohdy musí vést přes mrtvoly, ať ty duševní nebo opravdové. O tom, jak taková situace může dohnat jedince ke strachu, zoufalství, ke zradě...ke zradě i těch, které jsme kdysi tak milovali a uctívali. Složitý příbeh, kde se jen těžko rozeznává hranice mezi zlem, dobrem, zlem, které přinese snad dobro. O tom, jestli jedinec může být soudcem nad ostatními a jejich pravdou. Historické souvislosti bych zde ani nezmiňoval, protože ty jsou pro příběh jen okrajvým prvkem, který slouží k určitému dobovému ukotvéní a snad větší přehlednosti. Po herecké i režijní stránce bravurně natočený film, navíc podkreslený vynikající a naprosto padnoucí hudbou Ennia Morriconeho. V mých očích má tento filmek velmi blízko k páté hvězdičce, která zatím všakjen poletuje kolem a nedá se říct, zda-li vůbe dosedne. (23.11.2008)