Zvláštní den

Sophia Loren a Marcello Mastroianni jsou dva herci, kteří si skvěle sedli a jejich společné filmy jsou prostě ukázkou toho, jak dokáže mezi herci fungovat chemie, a to navíc na podporu jejich hereckých schopností. Oni spolu fungují skvěle a nejen se závěrem na diváka předávají ty správně silné a důrazné emoce. (12.10.2017)

Solidní konverzačka dvou lidí, odehrávající se v den, kdy do fašistické Itálie přijel s velkou slávou (a ještě těsně před druhou světovou) Hitler a tehdejší lid pochopitelně jásal. Ústřední hrdinové tohohle filmu ale nejásají, dokonce ani nejsou v ulicích, ale doma a tam postupně řeší své životní problémy a při nich si leccos uvědomí. Není to sice úplně dokonale napsané a vedené, má to místa, kde to mohlo být údernější a propracovanější, ale i tenhle výsledek je podle mě skvělý, podnětný, slušně zahraný a natočený takovým způsobem, že mě to celou dobu bavilo a ani na moment nenudilo. Moje první setkání s tvorbou Ettora Scoly tedy dopadlo dobře, takže od něj někdy určitě zkusím i něco dalšího. Jen mám teda po tomhle filmu pocit, že snad v každém slavnějším italském filmu prostě hraje Sophia Loren, protože jsem ji teď viděl asi v 4 italských filmech v kuse. Ale Mastroianniho vlastně taky, takže mám pomalu pocit, že tam snad v té době asi neměli lepší herce do hlavních rolí, když je tak často obsazovali. Možná to je jen tím, co za italské filmy si vybírám, ale už se mi krapet okoukali... 4* (18.03.2023)

Tento film je naprosto modelovou ukázkou toho, z čeho si utahovala mimo jiné třetí Bláznivá střela (když se tam hlavní hrdina, hraný Leslie Nielsonem, ocitne na udělování Oscarů, cenu získávají filmy s popisem jako "příběh ženy, která se musí vyrovnávat se smrtí své kočky na pozadí největší letecké tragédie všech dob".) Ano, Zvláštní den je o tom, jak jsou drobné lidské osudy drceny koly tzv. velkých dějin - což je vskutku jedno z nějvětších klišé v dějinách kinematografie. Zde jsou dokonce velké dějiny připomínány takřka v každé vteřině všudypřítomným rozhlasovým vysíláním, kterému se titulní postavy marně snaží utéct. Jenže film uniká zaběhlým stereotypům vynikajícími dialogy, přesvědčivými hereckými výkony osvědčené dvojice Lorenová - Mastroianni, jakož i povedeným obrazovým ztvárněním (zejména skvělou kompozicí záběrů). A to z něj činí dílko, které by nemělo uniknout vaší pozornosti. (01.12.2006)

Pro většinu Italů historický den, o kterém měli v úmyslu za iks let vyprávět svým dětem a vnukům. Minimálně dva lidi se však všeobecného veselí a průvodů neúčastní - prostá žena v domácnosti Antoinetta a bývalý rozhlasový hlasatel Gabriel. S jejich náhodným setkáním se současně střetávají dva světy: Svatá prostota, naivita, avšak také frustrace z machistického prostředí na straně Antoinetty a zoufalství pramenící z naprosté ostrakizace na straně Gabriela. Jejich vztah, odehrávající se ve velmi krátkém časovém úseku několika hodin jednoho zvláštního dne, velmi výstižně poukazuje na život a možné role obyčejných lidí v totalitním systému. Jinakost je démonizována (homosexualita, volnomyšlenkářství), většinou vítězí hrubá síla (všudypřítomný rozhlasový přenos z vítání Hitlera, nevěrný manžel), primitivní vlastenectví, vzájemné šmírování a nedůvěra (sousedka) a nakonec i lhostejnost k druhé lidské bytosti. Zvláštní den poskytl dvojici Lorenová/Mastroianni netypické role, se kterými si poradili tak, že ani čeští obrozenci nevymysleli vhodné adjektivum, kterým by se tito herci v tomto filmu dali pochválit :-) Není co vytknout, Zvláštní den je zážitek. __ (Dlouho mě nepobavilo nic tak, jako komentář na imdb.com k tomuto filmu od přispěvatele s nickem Bo Schreurs - Ve filmu opravdu nikdo neumře, není tam žádná akce, žádná nahota, prostě nic takového. Je to prostě nuda pro lidi, kteří od filmu čekají akci, zabíjení, krev a nějakou tu děsivou scénu... ) (14.02.2010)

Tenkrát, v osmatřicátém, nadešel velký den. Přijede spřízněný vůdce spřátelené země a upevní se tak vzájemné pouto ve společném boji. A jednou na to budeme všichni vzpomínat... Anebo že by to bylo jinak? Je velká událost skutečně tak velká?, jak by i klidně mohl znít plakátový slogan zvoucí do biografu. Což se koneckonců dá přenést i do reálného světa, lze například srovnat s našimi spartakiádami (na ty se taky určitě těšilo spousta lidí a... netřeba opakovat slova), nechci však degradovat film na jedno mnoha reflexí krušnější minulosti, ta myšlenka funguje i apoliticky, kdy mě dělá potěšení nějaká událost, zatímco ostatní si v duchu pomyslí, co na tom tak asi vidím... Kinematografickým okem jde o opakování trendu pozdních filmů velkého dua Mastroianni-Loren: oba ztvárňují něco jiného, než by většina diváků čekala. Zvláště překvapí dámská polovina, kterou kdekdo včetně mne vnímá jako ztělesněnou atraktivitu, a v případě Marcella se v kontextu doby jedná také o jisté překvapení. Platí však to, co se mi u filmů vyplácí tak nějak všeobecně - a to, že je lepší dopředu nic nevědět, což zrovna v tomto případě úplně nevyšlo, přičemž bych nenašel velký zástup děl, u kterého se spoileruje s takovou chutí, bez uvědomění si, jak takové vyzrazení něčeho může zážitek ovlivnit. Kritickou i diváckou obec rád posílím v názoru, že ač děj nepatří k rozvrstvenějším, snímku to nijak neubírá, osobně jsem na to po celou dobu trvání ani nepomyslel. Kde hledat důvod? Pravděpodobně v přesném vystižení dobové atmosféry, konkrétně kombinaci dokumentárních obrazových i zvukových vsuvek s prostým popisem lidské mentality (aneb, stačí jeden další element v domě a o napětí a jakési dobrodružství je postaráno). Závěr nás po příjemně stráveném čase lehce zavane smutkem s přirozeně se nabízející otázkou "jak to asi bylo dál?". Z toho, co však vím, bych případné pokračování ale znát nechtěl. 90% (09.03.2021)