Zvláštní den

Zvláštní den je jeden z mých nejmilejších filmů. Pokaždé mě strhne, jak se v manželce snížené na služku rodí žena a jak se hlas potlačený v nachýleném mužském těle dokáže rozeznít, když se jejím oslovením ocitne opět na počátku... Setmělá scéna činžovního vězení, propouštějící hořký slavnostní hlahol fašistického davu, který sákne zdivem jako vlhkost vražedných povodní, se vteřinu za vteřinou zužuje, až nakonec nedovolí ani nadechnout se, zato stiskne tak, že se tak rozdílné řeči slijí v hojivé ticho, které tu všeobecnou rozeřvanou němotu potlačí. (Ne-malý) zázrak. (27.12.2017)

Dvě ztracené a osamělé duše, které k sobě najdou cestu v jeden zvláštní den za oslav bratrství nacistického Německa a fašistické Itálie. Opravdu velmi lidské dílo plné těch nejrůznějších emocí podpořené skvělými hereckými výkony a spoustou zajímavých myšlenek. Bohužel, každý den musí jednou skončit, v tomto případě za zvuků dokonale pasující klavírní hudby…snímek mě zasáhl přímo a drtivě, proto i přes drobné nedostatky (ze začátku filmu) hodnotím slabším, ale plným počtem. (11.06.2013)

Komorní, vyloženě až delikátní film - nebál bych se říct až fassbinderovského ražení (kdybych nevěděl, že to natočil E. Scola, klidně bych věřil tomu, že je pod tím ve skutečnosti podepsán právě R. W. Fassbinder) - který jsem zhlédl s velkým zájmem. Film jsem si vyhledal proto, že se jedná o Mastroianniho nejlépe hodnocený film na ČSFD - nu, bezprostředně po zhlédnutí si jsem skoro jistý, že jsem s ním už viděl lepší filmy (zdejší vysoké hodnocení Zvláštního dne - samozřejmě nic proti tomu - si vysvětluji tím, že vyšel na DVD v Levných knihách, což mu u domácího publika zajistilo alespoň jistou elementární obeznámenost, na rozdíl od Mastroianniho jiných snímků, které jsou mnohdy jen velice těžko k sehnání - a potom, ó ano, samozřejmě, zasazení děje do časů WW2, na které jsem osobně už extrémně alergický, ale mainstreamový divácký vkus odjakživa miluje cokoli, co se týká Hitlera), ale přesto byl pro mě i tento výjimečným diváckým zážitkem. A to samozřejmě především díky ústřednímu hereckému duu Mastroianni & Loren (zde ve svých 43 letech pozoruhodně zestárlá a změněná téměř k nepoznání - ten, kdo ji zná z jejích starších rolí, se skoro zdráhá věřit, že je to skutečně ona - člověk jí tu roli matky 6 dětí vyloženě věří každým coulem; přesto přese všechno je stále svým způsobem žádoucí) - oba jsou naprosto excelentní a nechali vzniknout skutečně silnému a sevřenému filmu - na malé ploše jednoho dne a jednoho domu se zde podařilo vyvolat velké emoce a působivé drama, plné výtečných dialogů a silných momentů - samotný závěr mi z nich kupodivu ani nepřišel jako ten nejzajímavější, ač film korunuje hořkou tečkou, kterou nejde dlouho dostat z hlavy. Jako vždy platí, že toto je film pro lidi, kteří ho dokáží docenit, a kteří o něm před zhlédnutím vědí co nejméně - osobně považuji za hrozné, že je zde v textu distributora naprosto bezostyšně vyzrazen jeden z ústředních motivů, který zásadně mění vyznění celého filmu. Za sebe tedy říkám, nic o tom filmu nečíst, nic o něm nevědět - a jedině pak může na člověka maximálně zapůsobit. Za mě silné 4 hvězdy a respekt ke způsobu, jakým je to natočeno - prostříhat to venkovní akustické dění s dějem uvnitř domu muselo být strašně pracné. (27.08.2016)

Zvláštny deň ma nedostal ani tak svojim príbehom, ten je vo svojej podstate hrozne jednoduchý a priamočiary, ako skôr svojim dokumentárnym prístupom k téme a veľkolepým hereckým divadlom ústrednej dvojice. Na minimálnom priestore odviedli kus poctivej práce, za čo si zaslúžia obdiv. A to nehovorím o duševnom pokrme - ich dialógy boli par excellance, myšlienkovo podnetné a dumavé. Navyše koniec, aj keď ho divák už dlho tušil, priniesol so sebou poriadny náklad emócií. Na hranici 4-5 hviezd. 89/100 (18.04.2017)

Silně pocitová záležitost je tento příběh o dvou osamělých duších, který je svedl dohromady v jeden Zvláštní den pouhá náhoda. Ona opuštěná v duši, ačkoliv byla obklopena velkou rodinou a on, osamělý a vyhoštěný vzhledem k tehdejšímu postoji k homosexuálům. Chvílemi jsem měla dojem, jako by to by tam jemně probleskla osobní zpověď Marcella Mastroiannniho a o Sophii Loren se nedá psát jinak, než jako o královně filmového plátna, která zahraje cokoliv s gracií jí vlastní, jak už tady píše jedna uživatelka. On to nebyl ani tak zvláštní den pro Itálii, ale jeden nezapomenutelný den Antonietty a Gabriela. Byly momenty, kdy splývala její duše s tou mojí a její smutek v očích při závěrečném finále, byl všeříkající a nádherný. Kdo někdy něco podobného prožil, pochopí i hloubku tohoto téměř zapomenutého filmu. (29.06.2014)