Kvílení

Jak jsem viděla začátek filmu, tak jsem si říkala, co to do háje je?! Pak jsem se na to celé snažila dívat s nadhledem. Film je tvořen 2 liniemi. Samotným vyprávěním Allena Ginsberga o své životě a díle, které se mi líbilo nejvíce. Pasážemi se soudního řízení, které rozhoduje o tom, jestli je Allenovo dílo obscénní nebo ne. Tyhle dvě linie jsou prokládány pasážemi z klubu, kde Allen Ginsberg recitoval své dílo a úryvky veršů z Kvílení, doplněné animovaným příběhem. Tyhle úryvky se mi nelíbily, dokonce mi až vadily, ale musím nechat Allenovi jeho sprostou upřímnost. Chápu, že jeho verše museli lidi v tehdejší době pobuřovat. Proto jsem se bála, že jeho dílo bude prohlášeno za obscénní, ale naštěstí se to nestalo. Je hrozné, že musel být Allen „heterosexuální“, aby ho pustili z léčebny, což na něm mělo dlouhodobé následky. Výběr Jamese Franca do této role byl výborný. Myslím, že mu role seděla a dobře se do ní vžil. Když bych měla hodnotit celý film, tak se mi napřed nelíbil, ale postupně jsem se nechala vtahovat do příběhu a zajímalo mě, jak dopadne. Takže se mi film nakonec líbil a dílo Kvílení si určitě přečtu. (10.08.2015)

Dezertér literární morálky udeřil na půdu absurdity světské vrchnosti. Ten požitkář, nestydaté múzy vyvolávač, dekadence flámovač, nemá zábran, co je zač? Svým přednesem předběhl čas. Slova se změnou obsazení obléká do novátorské, neotřepané stylizace znovu a zas. Okázale se snaží zvěstovat - ve jménu volnosti veršů z nitra se valících, to jest řetězec myšlenek mé epochy, mé emoční hodnoty. Má řeč, má výpověď, mé jáství - žádný kýč. Odvraťme ten mýtus umělecké konformity. Je nasnadě přijmout dílo dané tvůrčí exkluzivity. (11.07.2015)

(Mezipatra 2010) Režiséři Rob Epstein a Jeffrey Friedman KVÍLENÍM debutovali na poli narativního fikčního filmu, ačkoliv se zařazením biografického dramatu o díle (!) básníka Allena Ginsberga to není jednoduché. Snímek se totiž svým formálním zpracováním odklání od podoby valné většiny schematických biografií umělců za poslední víc jak dekádu tím, že na místo zájmu o samotnou osobu se zaměřuje na dílo ve čtyřech vypravěčských rovinách, které jsou stylisticky nesourodé. Sledujeme (1) archivně-dokumentárně se tvářící, přesto rekonstruované a hrané pasáže předčítání básně před diváky a osobní výjevy z života představitele beatnické generace, (2) rozhovor se samotným Ginsbergem, (3) vizualizovanou podobu titulního Kvílení v podobě animovaných pasáží a (4) soud z r. 1957, kdy kniha (nikoliv její spisovatel!) stanula před soudem pro údajné pohoršování dobrých mravů._____ Počin, který by se dal nejlépe přirovnat k filmu jiného queer autora, Haynesově BEZE MĚ: ŠEST TVÁŘÍ BOBA DYLANA, je formálně pozoruhodný a vytváří si alibi na to, aby byl neprůstřelný jakoukoliv možnou kritikou. Pokud se totiž nebudeme zaměřovat na to, nakolik se výsledná podoba odlišuje od dalších děl v rámci žánru biografie, ale podíváme se, co je nám říkáno a jak, vyvstává určitý rozpor. Z plátna se na nás totiž valí řada truismů, s kterými dost dobře nejde nesouhlasit (právo na svobodu slova a vyjádření umělce) a které jsou pro jistotu pro pomalejší diváky v závěru vyřčeny nahlas, zatímco se nezapřou umělecké ambice tvůrců. Umění – alespoň to opravdové – má ovšem přinášet nový pohled na svět a věřit v inteligenci diváka, který je schopný interpretovat předkládané obrazy a slova. Další rozpor nastává, když přihlédneme ke kontroverzní povaze knihy, o které se vypráví v nekontroverzním filmu, jenž cokoliv pobuřujícího vypustí (orální sex) či přeskočí anebo zjemní v podobě animovaných pasáží. Nemáte-li ale za to, že o radikálních věcech je nutné vyprávět radikálně, pravděpodobně nebudete mít s animovanou částí problém, i když nedosahuje nápaditosti a působivosti těch v PINK FLOYD: THE WALL. (04.12.2010)

Tak nějak přemýšlím po všech těch životopisných kolážích, které mě žel uhranuly (I'm Not There, Factory Girl), a jsem vlastně moc ráda, že technické možnosti filmu dospěly do stádia, kdy je možné hladce kombinovat různé formy, že existují tvůrci, kteří využívají těchto kombinací pro sdělení něčeho zásadnějšího než je mainstreamová akce. I tentokrát polodokumentární záležitost Howl sází na psýchu hlavního hrdiny. Nahlíží na ni skrz nejslavnější báseň, jenž svojí jazzovou dikcí udává naléhavý tón celé strukturované filmové koláži. A drží ji pěkně pevně v rukou. Nicméně není všechny krásy jen díky básni, také tu máme překvapivý výkon Jamese Franca. Možná díky tomu, že jsem si prošla obdobím těžké pubertální adoace beatnického fenoménu, nebyl pro mě film překvapením. Jediný zádrhel jsem spařovala v animovaných pasážích - konkrétně v jejich výtvarném provedení, s tím jsem pár okamžiků bojovala, po půl hodině se již staly symbiotickou součástí filmu. 80%. (06.08.2011)

Film je složen ze tří částí, které se navzájem prolínají: 1) Soud, ohledně knihy "Kvílení" (kromě toho, že je celá část jasně černobílá v podání postav - tak navíc působí dojmem, jako by tvůrci filmu potřebovali posvěcení soudu, že kniha má literární hodnotu) 2) animace, ilustrující samotnou báseň (velmi zvrhlé - protože nejen, že je velmi levně vypadající - tak samotný nápad takto ilustrovat poezii je podle mě absurdní) a 3) rozhovor s Allenem Ginsbergem, jediná část, která je trochu zajímává, ale u ní se nelze zbavit pocitu, že člověk, který by hledal tyto informace, tak si je spíše dohledá v psané podobě, než ve filmové, kde je navíc autor ztvárněn hollywoodským hercem. (11.07.2010)