Čas, který zbývá

Občas tam cosi humorného bylo, ale měl jsem ten problém, že jsem nepochopil, že se jedná o jakýchsi pět samostatných epizod, takže jsem po celou dobu hledal souvislosti, které tam zřejmě nebyly. Jediné, co jsem pochopil, bylo to, že takový život asi Palestinci svírání Izraelem denně žijí, nevidí dne ani hodiny, kdy se může jejich život změnit, přesto se snaží žít normálním životem. (28.02.2023)

měl jsem docela obavy, že to bude nudné, ale byl jsem příjemně překvapen, jak svěží film to byl. S humorem a nadhledem zachycuje vážné a dramatické události. Je to opravdu výrazně vtipné, spíš černohumorné, to je přístup, jaký mi sedí. Nápadité, s exotickou, ale přitom příjemnou muzikou. Naprosto oprávněně si zaslouží film vysoké hodnocení. Plný počet jsem nedal jen proto, že pár scén bych přece jen zkrátil, případně zcela vypustil. Rozhodně ale výborný film (01.06.2014)

To si takhle člověk pustí v jednu ráno televizi a narazí na ČT Art (která by si mimochodem zasloužila celodenní program) v rámci klasického nočního projíždění těch zhruba 70+ satelitních programů, na kterých je v jakémkoliv jazyce nějaký obsah, co není teleshopping nebo něměcké sms porno a zrovna začíná nějaký film, jakýsi Čas, který zbývá. Říkám si, že tomu teda dám šanci, čehož záhy trochu zalituji, jelikož se na obrazovce obejvuje nějaký arabský klikyhák, ale jen na malou chviličku, protože hned první scéna s poněkud zmateným hrdinným vojákem-osvoboditelem mi vykouzlila úsměv na rtech, který tam zůstal až do konce. A pokud film dokáže spojit humor s tak vážným tématem, jako je Izraelsko-palestinský konflikt a odvyprávět příběh jedné obyčejné rodiny, který zároveň shrnuje skoro 60 let historie jednoho problematického státu, tak si plný počet zaslouží. A ty židy, co dali méně jak tři hvězdy, bych poslal trochu zkoncentrovat, protože očividně nedávali při filmu pozor! (09.11.2014)

Dvě rodiny v jednom bytě, to obvykle nedělá dobrotu. Dva národy v jedné zemi, které mají radikálně opačné představy o tom, kdo by tu zemi měl řídit, dokonce i o tom, kdo by v ní měl žít a jak by se v ní měl chovat - tak to už vážně zavání průšvihem. Čas, který zbývá je intelektuálně laděná groteska o tom, že soužití dvou kohoutů na jednom smetišti, kde jeden z nich má jasně navrch a neváhá v případě potřeby bolestivě klovnout, má pro toho slabšího nepříjemné následky. Jde o typickou festivalovku, která má šanci oslovit alternativce, kteří rádi ochutnávají z dosud nepoznaného. Snímek je vlastně autobiografickou kronikou života dvou generací Palestinců na okupovaných územích od vyhlášení státu Izrael až po intifádu. Elia Suleiman používá absurdní nadsázku, takový lehce kafkovský styl odcizení člověka, který dlouhá léta žil v exilu a teď se vrací do země, která mu sice nepatřila ani dřív, ale teď jí navíc po létech odloučení ani nerozumí. Nejlepší mi přišla první část popisující s hořkým nadhledem občanskou válku z roku 1948, kdy Arabové s orientálním přístupem k povinnostem nedokázali čelit racionalitě, organizaci a odhodlání Izraelců. Postupně mi ale ten trochu abstraktní styl vyprávění začal být na obtíž, takže jsem nakonec skončil u 3* a 65 % celkového dojmu. (16.06.2014)

Je strašně fajn, když pohnuté osudy nejžhavějšího ohniska sváru v dějinách světa vyprávíte s lehkým úsměvem na rtech a hlubokým žalem v srdcích vystupujících postav. Bez patosu a více než o Palestině o vztahu jednoho chlapce ke svým rodičům. Jak prohlásil sám Elia Suleiman po promítání v Praze: "Zeptejte se mě na cokoliv, jen ne na politiku a Palestinu." Čas, který zbývá, už je krátký. (05.10.2012)