Cabiriiny noci

Poslední záběr filmu, v němž plačící Cabiria (či Maria) nesměle odpovídá drobnými pokynutími na pozdravy kolemjdoucích mladíků hrajících, s nelíčenými sympatiemi, k osamělé ženě na kytary, je syntézou celého jejího příběhu a současně i výrazem hrdinčina obrácení. Korunuje jej kratičký okamžik, kdy se podívá do kamery a svým pohledem si v tu chvíli získává cestu do těch nejposlednějších tvrdých srdcí, které její prostotě a přirozenosti dosud odolávaly. – Já jsem ale jejímu kouzlu podlehl na samém začátku její cesty a s každým návratem k tomuto Felliniho vyznání se utvrzuji ve svých sympatiích. Jakkoliv je ukřičená a ve své bezprostřednosti nevyzpytatelná a přirozeně i trochu sebestředná, je také neobyčejná, soucitná, něžná a přes pochopitelnou nedůvěřivost ochotná otevřít se. – Režisér složil tuto skrytou hagiografii z hrdinčiných nevšedních zážitků, které potvrzují její naprostou pravost, ryzost a současně odhalují, že je stále krok od naprosté proměny, za niž se modlí k Panně Marii. Tyto drobné příhody jsou přitom tak pevně přitahovány k tomu nejvšednějšímu, že s ním až splývají, a to, co je na nich zázračného, prosvětluje celou tu tíži, která ji tiskne k zemi. – Nakonec se ale projasní. (27.12.2022)

Cabiriine noci sú ďalším príkladom toho, že dvakrát nevstúpim do tej istej rieky. Pred mnohými rokmi som bol talianskym neorealizmom nadšený, dnes ho prijímam bez zaujatia, ako logickú vývojovú etapu vo filmovej histórii. Príbeh naivnej prostitútky by ma mal podľa všetkého dojať. Ale rovnako, ako ma nedojme pohľad na neúspešného bezdomovca, ktorý ním chcel byť, nedojme ma ani film o neúspešnej prostitútke, ktorá ňou nechce byť. Okrem toho je vo filme jej profesia cudne obchádzaná, aby vynikol jej citový život (vrchol takéhoto účelovo deformovaného prístupu predstavoval film Pretty Woman, i keď to je úplne iný level). Takže nespochybniteľným v tomto filme je iba geniálny výkon Giulietty Masini, ktorý sám o sebe stojí za konečné tri hviezdičky, ktoré som filmu pridelil. (28.01.2012)

Fellinimu neholduji, a proto se ke každému dalšímu filmu, který natočil, docela přemlouvám. Cabiriiny noci mě však mile překvapily. Naposledy jsem viděla 8 a půl a tohle bylo mnohem, ale mnohem lepší. Především tu byl příběh, který mě bavil. Silná, trochu humpolácká a diblíkovská, ale v jádru dobrá a hodná hlavní hrdinka, jež byla ještě lépe zahraná, prostě zaujme. Konečně jsem našla Felliniho snímek, který by pro mě nebyl odtažitý, zdlouhavý a nudný. Jsem spokojená a loučím se s ním s dobrým pocitem, dokonce s nutkáním pustit si něco dalšího z jeho rozsáhlé filmografie. (12.05.2012)

Ten Felliny je prostě génius. Kdo dokáže 110 minut týrat smutným osudem prostitutky bez budoucnosti, aniž by divák měl jen na chvíli tendence film vypnout? Výšin Silnice to asi nedosahuje (ačkoliv se oba filmy zabývají stejným tématem, tolik typickým pro Felliniho ranné filmy), přesto to považuji za jedno z nejlepších děl italského velikána. (11.03.2009)

Obsah včetně závěru: Cabiria je prostitutka šlapající na kraji Říma, nikdy však nespala pod mostem, jak říká, „no možná, jednou dvakrát“. Splácí vlastní domeček. Rozradostněná jde s milencem k vodě, ten ji tam hodí a ukradne jí kabelku. C. vytáhnou děcka. Jen těžko se smiřuje s tím, co se stalo. Se svou kamarádkou pokračuje v práci. Zajede na luxusní štaci. Tam ji zbalí populární herec. Kabaret, jeho dům, ale nakonec dá přednost své rozjívené milence. C. je na hypnotizérském představení, scénka s imaginární romantickou láskou, po představení o ní usiluje solidně vyhlížející muž. Nabídne jí sňatek. C. odjíždí do cizího města, poté co prodala dům, muž ji zavede k útesu a také ji okrade. Zhroucená C. se vrací, obtancovávaná mladými hudebníky. Z tragické zachmuřenosti se však na povrch její tváře nezadržitelně dere smířený úsměv. (11.12.2008)