Cabiriiny noci

Na začátku příběhu vidíme Gabirii, o které nevíme vůbec nic, její příběh se odkrývá postupně, jakoby mimochodem. Způsob vyprávění je nový, nepoužívá žádných klišé ani již známých postupů. Felliniho zajímal vždycky život takový jaký je, nesnažil se stylizovat, způsob vyprávění je skoro dokumentární. Na rozdíl od pozdějších filmů je linie příběhu přímočará, neodbíhá od ní, nevrství tolik detalilů, možná právě proto se mi Cabiriiny noci líbí z jeho filmů asi nejvíc.                                                         Challenge Tour říjen 2015: 30 dní se světovou kinematografií (06.10.2015)

Není to úplně ono. První zkušenost s Fellinim nedopadla špatně, ale žádný extra pocit z ní taktéž nemám. Obsah je prostě malinko prázdný. Začátek navnadí a epizodka s filmovou hvězdou dokonce nadchne, ale pak už vše drží jen perfektní hlavní představitelka. Ne, že by byla nějaká překrásná, ovšem hraje jako o život a opravdu jsem moc jsem ji fandil. Tudíž ano, jsem rád, že jsem viděl. Jde o dobrý film, ale doufám, že najdu od Felliniho i lepší. Malinko okrouhat o nudu - nejlépe okolo náboženské pasáže - a bylo by to. (02.01.2012)

Vedle DARMOŠLAPŮ jsou CABIRIINY NOCI jakousi druhou kosmickou rychlostí mimořádného Felliniho vzestupu do výsostného království svébytného uměleckého světa a podle mého názoru i dosud nedosaženého vrcholu filmového hraného umění. Že toto dílo náleží do širšího proudu italského neorealismu a podává syrový obraz římské periférie i stavu společnosti své doby, se rozumí jaksi samo sebou. Zdánlivá úspornost zvolené metody vyprávění a filmové řeči jen naznačuje a dokresluje to, co jsem již uvedl v první větě tohoto komentáře. Prostá a neokázalá oslava života ženy profesionální lásky, vláčené a smýkané osudem, nesporně ovlivnila - vedle dalších děl téže školy - nesporně českou filmovou tvorbu přelomu padesátých a šedesátých let i následnou vlastní československou filmovou školu. Je to současně brilantní herecké kreace režiséírovy životní partnerky Giulietty Massini. Tehdy třicátnický Fellini i tímto dílem prokazuje svůj nevěřitelný talent a současně oprávněnost naděje, kterou do tehdejšího stále ještě talentu vkládali nejen kritici, ale i početní diváci ve všech významnějších zemích našeho světa. (12.04.2011)

Skláňam sa pred hereckým umením Gulietty Masiiny. Po Ceste moje druhé stretnutie s ňou, kde jej výkon zatienil všetko ostatné vo filme. Veľmi obľúbený a divácky atraktívny podžáner prostitútka a jej trampoty v podaní veľkého Frederica. Prostredníctvom tejto témy nám Fellini predkladá vieru v nekonečný optimizmus v hľadaní lásky, ktorý nás nesmie opustiť ani vtedy, keď by sme najradšej nad všetkými ľudskými sebeckými hyenami zlomili palicu a utiahli sa sami do seba. To by bola ale cesta do ešte väčšej samoty. (28.05.2012)

Zhruba první polovina děje je laděna více komediálně než jako "kruté drama" dívky z ulice. Na tomto dojmu se úspěšně podílel onen známý italský temperament. Což se projevovalo především v hystericky uřvané komunikaci mezi ženami. Které přes sebe békaly jedna přes druhou, až jsem si říkala, že jestli má být "toto" drama, tak jsem se asi spletla já, nebo Fellini:) Po čase se situace lehce zklidnila, dámám se namohly hlasivky, odešly chraptět do svých domovů a víceméně nechaly Giuilettu Masinu na scéně samu. Poté se začal odehrávat příběh, kterému by se dalo říkat drama. Ač mě tento Felliniho styl příliš neoslovil, uznávám, že jisté kvality Giuilettě Masini upřít nemohu. Jinak škoda těch občasných nevydařených postsynchronů. (04.01.2012)