Silnice

Středem vyprávění ještě není Felliniho obrazová symbolika, nýbrž Giulietta Masina - herečka, jejíž stydlivý pohled plný morální nevinnosti vydá za tisíce slov - a Anthony Quinn, charismatický hromotluk, který svým excentrickým výkonem dokope diváka přesně k těm emocím, jaké zrovna situace vyžaduje. Ti dva společně stvořili tak nezapomenutelnou dvojici a jejich vzájemná odlišnost se mezi nimi stane tak silným a příběhově sjednocujícím pojítkem, že to mistr Fellini mohl tentokrát za kamerou jen tak suše odzívat, a stejně by nás tragický závěr praštil přes zátylek nevídanou pocitovou smrští. Příběh je tentokráte velice primitivní a některé filozofické motivy ho jen zbytečně natahují, ale ve Felliniho bohaté, náročnými myšlenkovými díly nabité filmografii se Silnice rozhodně ani po letech neztrácí, spíše naopak... 80% (07.10.2015)

Cesta Felliniho k vlastnímu nezaměnitelnému filmovému rukopisu byla dlouhá a nesnadná. Její existenciální rámec a jednoznačně levicová orientace, pro mnohé dnes tak nepochopitelná, vyplývaly z podmínek, ale i silokřivek tehdejší doby. Pod starou, místy až sentimentalizující fasádou cítíme jasný a nesmlouvavý realistický pohled, který však také současně skrývá první zřetelné náznaky nezaměnitelné jedičné felliniovské imaginace. Lze uvést, že za Gelsominou nahmatáváme již tak trochu Giuliettu. Nakolik jsou hlavní tři postavy alegoriemi vlastností a stavů, jak to bylo vlastní gotickému, renesančnímu či baroknímu umění, zůstává - vcelku logicky - Fellinim záměrně nezodpovězenou otázkou. Jedno je jisté: hrdinové ze skutečného dna společnosti - r. 1954 byl již rokem měřitelného a viditelného hmotného vzestupu celé společnosti, krok za krokem překonávající jak rozvrat a zkázu druhé světové války, tak stejně nelichotivé dědictví třicátých let - jsou svou primitivitou od oživlých vlastností takřka k nerozeznání. Při bližším pohledu do psychologie hlavních postav tohoto romantického civilistního dramatu však vidíme známky skutečného lidství: Quinnův skvělý hrubián a rváč zná i okamžiky soucitu, lítosti, výčitek svědomí, prostomyslná Gelsomina nadčasově neskutečné umělecké kreace Masiny si uvědomuje své ženství a touhu po citu a podobně je vybavena třetí postava poštívače a provokatéra Matta, jehož domnělé bláznovství je jen maskou. Krutý konec filmu není autorskou spekulací, jak by se nad někomu mohlo zdát, ale naopak spojnicí, která jen posiluje převládající tradiční tvarosloví užité filmové řeči a skutečného konce těchto pro většinu společnosti tak pominutelných a zaměnitelných hugovských bídníků doby našich prapra- a prarodičů. Fellini v alegoricky vymezené SILNICI nalezl nejen sám sebe, ale i svůj typ herce a herectví, který ho bude provázet po celou jeho dlouhou hvězdnou uměleckou dráhu. Lesk a jiskřivost tohoto skvělého díle nepomíjejí ani po desetiletích, která uplynula od jeho premiéry. (26.06.2011)

Pro Carla Carretta prý znamenala postava Gelsominy rozhodující impuls, aby opustil místo předního funkcionáře Katolické akce a slezl z kariérních výšin až do noviciátu Malých bratří Ježíšových na Sahaře, kde mohl sdílet život lidí na samém okraji společnosti. Bůh si používá nejrůznější cesty, jak použít filmů i poměrně sekulárních k tomu, aby zasáhl srdce lidí. Dokážu si představit, které scény musely nejspíš na duchovně otevřeného diváka zapůsobit: noční debatas provazochodcem o tom, že nikdo není zbytečný, Gelsominina rozmluva s mladou řeholnicí o smyslu cesty a stěhování, o opuštění důležitého kvůli Nejdůležitějšímu. Silné jsou i okamžiky, kdy Gelsomina nahrazuje Zampanovi svědomí, a je proto odvržena... a zapomenout nelze ani na slzy v poslední scéně . Rozumím, co asi může oslovit, a sám nevím, proč mě to neoslovilo. S panem Fellinim si prostě nerozumím. Zatím pro žádný z jeho filmů jsem se nedokázal nadchnout a mám potíž cítit s jeho hrdiny. Hledím na vše s odstupem a nudím se. Doporučuji zhlédnout... třeba se nadchnout dokážete. (14.06.2010)

Martina Heideggera přivedla autenticita k životnímu omylu (krátké podpoře Hitlera v roce 1933), J.P. Sartra o třicet let později k marxismu a z Felliniho se stal mezitím zapálený socialista. I prozřel Fellini a opouštěl neorealismus s každým dalším filmem. Přispěl k tomu i Jung, jehož Fellini prostřednictvím autobiografie Vzpomínky, sny, myšlenky tehdy objevil. (06.10.2008)

V tomto filmu nam svou vynikajici rezii Fellini ukaze srozumitelny pribeh cirkusaka Zampana a jeho asistentky Gelsominy, kterak kocuji po Italii. Po technicke strance nelze filmu nic vycist, stejne tak hereckym vykonum, kde dominuje Giulieta Masina svou mimikou a charismaticky Anthony Quinn. Slusne vykresleni obou postav a hezka hudba. Mozna filmu chybi nejake vetsi dejove zvraty ve scenari, pro vyse jmenovana pozitiva se vsak nedivim, ze se dodnes jedna o jeden z nejvyraznejsich evropskych filmu vubec. Hezky filmovy zazitek. (06.07.2013)