Osemdesiat listov
Eighty Letters
VOD (1)
Obsahy(1)
Československo, 29. březen 1987. Jeden den v komunistickém Československu inspirovaný životem režiséra. Čtrnáctiletý Vašek vyráží se svou matkou po úřadech, aby získali povolení odejít za otcem, který emigroval do Velké Británie. Režisér Václav Kadrnka vypráví osobní příběh o odloučení a touze být s milovaným člověkem navzdory těžkým okolnostem, o vytrvalosti a nezlomnosti, s jakou mnoho lidí v bývalém režimu čelilo absurdnímu byrokratickému systému. Na jedné straně mrazivá a zároveň niterná atmosféra filmu je budována senzitivní kamerou, detailní prací se zvuky a autentickými výkony představitelů hlavních rolí (Zuzana Lapčíková, Martin Pavluš). Atmosféra lhostejnosti a ošumělosti kontrastuje s upřímností a hloubkou vztahu Vaška s matkou a jejich otcem. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (71)
Hlavní hrdina vypadá jako světec z renesančního oltáře, bohužel přesně takový má i emoční rozsah. Není to zřejmě chyba herce - problém bude spíš v tom, že jediné, co ho Václav Kadrnka nechává celý film dělat, je běhat a koukat se na věci. Těší se kluk na nový život v cizině? Nebo má ze stěhování obavy a nechce přijít o své zlínské kamarády? Jaký je jeho vztah k otci, za nímž má přiletět - pamatuje si ho vůbec? Zdá se, že je pryč celé věky... Kadrnka nám nedovoluje ani náznakem vniknout do vnitřního života hlavní postavy (svého alter ega) a tím je celá anabáze na normalizačních ouřadech naprosto bezvýznamná, ať dopadne jakkoli. Jednu hvězdičku dávám za výpravu - což je paradoxní vzhledem k tomu, že režisér natočil film z vlastních prostředků a tedy s naprosto minimální výpravou - ale funguje to, atmosféra je tíživá a všudypřítomná normalizační hněď nás nenechá na pochybách, že jsme na konci osmdesátých let (pořád nedokážu pochopit, jak lidi dokázali žít v prostředí, kde všechno mělo barvu různých odstínů hovna). Ani bych k dosažení věrohodnosti nepotřeboval hromadu předlouhých detailů na dobové rekvizity... spíš bych ocenil, kdyby si režisér našel čas na lidské bytosti a nějaký příběh. ()
Jedním slovem nuda. Málem jsem se neudržela a odešla z promítání. Bohužel jsem to ze slušnosti neudělala. ()
Umělecký film, který vás přenese do doby komunistického Československa se vším všudy. Se vší tou šedí, všedností, nudou, bezmocí a odcizením... ()
Osmdesát dopisů nejsou lehce stravitelným filmem, ale možná právě tím se vymykají rukopisu zdejší provincie. Kadrnka použil filmovou lyriku tam, kde by ji mnozí nečekali, čímž dosáhl velmi zajímavé pohledu na život za tehdejšího režimu. Nechává diváka vstoupit do svého světa, děckého světa, ale neumožňuje v něm reflexi jeho ega, což mnohým může působit při sledování potíže. Osmdesát dopisů mluví obrazem, subjektivním podáním a důrazem na detail, z nichž nakonec plyne absurdnost (nesmyslně tlustný stoh úředních dokomentů nutný pro tak přirozenou věc, jako je společný život rodiny, je odmítnut kvůlli chybějící známce) a prázdnoty (všudypřítomná šeď, nekonečné lány, vše umocněné dlouhými záběry) tehdejší doby. ()
Podstata filmu obecně nespočívá nutně v tom, že se každou minutu něco děje. V některých případech to jistě může být výhoda, ale neznamená to nutně, že pokud to ve filmu není, že je to film špatný. Pokud někdo hodnotí tento film tak, že je o ničem, pak ho zřejmě sledoval dost povrchně, což na zpracování většiny současných českých filmů stačí. Na 80 dopisů ovšem ne. Samozřejmě, že to je o něčem. Je to o tak banální věci, jako že matka se synem chtějí žít spolu s otcem, který se zrovna toho času nachází v jiné zemi. Je děj filmu rozvláčný a plný prázdných míst? A není to proto, že snaha dosáhnout svého cíle je lemována hodinami zbytečných sezení na úřadech, vyplňováním lejster, kupováním kolků, obíháním úředníků a lékařů pro další a další razítka, aby výsledkem celé snahy bylo zjištění, že jsou potřeba další razítka? A pak se divme, že v takové atmosféře pak hlavní postavy jen "čumí" a občas řeknou nějakou větu o třech slovech. Trochu nedoceněný film, řekl bych. ()