La Vida Loca

Exkurze do prostředí latinoamerických gangů. Syrová, bezprostřední, autentická zpověď lidí, pro něž je brutální násilí denním chlebem a gang je jejich středobodem života a mnohdy i jedinou cestou z jejich bezutěšené životní situace, která je však zároveň cestou, která dříve či později skončí smrtí. Více takových dokumentů!!! (27.04.2010)

Drsniacky obal dokumentu a dej vlastne len o prežívaní tamojších ľudí, ktorí sa správali ako opice. Vidno, že tieto stredoamerické krajiny sú preľudnené. Zdravotníctvo na zlej úrovni, otrasne slabé školstvo, ľudia žijúci v akýchsi getách a mestečkách, kde každý má potrebu niekam patriť a keďže sú tu najčastejšie gangy s históriou, tak je to u nich. Ženy len rodia, muži sa starajú len o boj o drogy a medzi gangami. Ten pomstí zavraždením toho, ten zas toho a tak to ide ako začarovaný kruh, kde ľudí hádžu do vriec a potom za plaču a vyhrážok do preplnených cintorínov. Človek by si myslel, že v takej krásnej prírode si budú robiť karnevaly, že si tam budú pestovať jedlo po vlastnom, keďže inde vo svete sa uniformovaným poľnohospodárstvom s použitím genetických modifikácii a chemikálií zmenilo do nebezpečných rozmerov, že sa budú kúpať v mori, študovať, hrať futbal, proste užívať života, no nie. Všade je ten nezmyselný hon za peniazmi, nehnuteľnosťami a majetkom alebo uznaním od ľudí, ktorí by mali chcieť skôr vaše uznanie alebo žiadne. Ísť dobrovoľne niekam, kde je vaše prijatie spojené s tým, že vás na zemi skope parta mladíkov, to je duševne choré, zaostalosť týchto ľudí pochopíte, škoda len, že sa nepodarilo niečo viac a to režiséra nakoniec aj zabili. Život, ktorý nikam nevedie, plný namachlených škrát a potetovaných panáčikov, ktorých osudy akoby dopredu určili, škoda že tých kňazov toľko nepočúvajú. (25.07.2013)

,,MARAS – KRUTÉ GANGY, KTERÉ VZNIKLY V IMIGRANCKÝCH GHETTECH V USA. DOKUMENTARISTA CH. POVEDA NATÁČEL MEZI ČLENY GANGU NA PŘEDMĚSTÍ SAN SALVADORU 16 MĚSÍCŮ..…“ /// Lidi, jejichž jediný zážitky se skládaj z toho, jak po někom ,,šli“, jak ,,šel“ někdo po nich a kdo nemá votapatovanou aspoň ¾ těla, ten jakoby nežil. Zákony ulice a neustálej válečnej stav. Srdceryvný projevy u rakví a nevím, co si jako mám vod toho pohledu do soukromý slibovat. Nějak mi nepřijde, že tím (Poveda) naráží na kořeny pouličního násilí. Spíš si myslím, že právo na spravedlivej proces a na život se přeceňuje. Ovšem ONI nejsou můj problém (aspoň kurva doufám, že je nenapadne sednout na kajak a …). Dokument se nezaobírá ani tak kriminalitou, jako situací několika lidí kolem gangu (a kolem čeho jinýho? Tam jsou všichni Gogo. Vlastně Mara…), lehce ukáže práci policie, mrknem k doktorovi, navštívíme kurátorku, vyslechnem pár (možná víc) myšlenkovejch pochodů…, ale spíš jen tak nějak všeobecně mapuje dění kolem členů Mara 18. Trochu jsem se vzdělal, ale spíš víc nasral. ,,BŮH OPATRUJ TVOJI DUŠI“ … (a co kdyby jste do těch rakví šli všichni!) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Vobčas si během kérování zabékám. 2.) Apanteos, domov můj (druhej). /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (30.10.2013)

Zcela realistický dokument o jiné realitě ze Salvadoru. O realitě, kde platí zcela jiná pravidla a kde život člověka má vemi nízkou cenu. Již první ťafku dostanete v úvodním sdělení, že režisér již nežije a zemřel rukou člena jednoho z gangů. Dál následuje reportáž o mentalitě lidí, pro které je nejdůležitější příslušnost ke gangu. Autor zobrazil lidi ze Salvadoru v běžných denních situacích, které jou proloženy kontrastujícími záběry mrtvol po střelbě, potom křik a pláč lid kolem, pohřeb a truchlení. Jedna vražda za druhou. Nejvíce je působivý příběh mladé dívky, matky, se střelou v oku. Můžeme si jen domýšlet kolik lidí vystupujících ve filmu dnes ještě žije..Volná dostupnst zbraní, nefungující stát, nízká gramotnost a návrat k nejprimitivnějším vzorcům chování v přímém přenosu. (30.11.2012)

Dokument o zbožných pekařích se zálibami jako jsou výchova dětí, tetování, aktivity v resocializačních programech či návštěvy pohřbů, neskonale trpících útlakem ze strany systému, policie a smrti. Taky jsem viděl řidiče autobusů, zdravotní sestry, koronery, prodavače či kněze a ti všichni vypadali, že ten útlak není tak hrozný a smrt je nechávala celkem v klidu. Nepříliš všímavý divák by mohl nabýt dojmu, že péct v Salvadoru housky není zrovna jednoduché.. Každý svého štěstí strůjcem je sice otřepaná fráze, ale zatraceně pravdivá.. (05.05.2015)