Policejní, adj.

Jednnou větou velmi vydařené dílo. Aneb, jít vlastní cestou, nebo se držet platných předpisů a dikcí. Mladý policista v tom má možná trošku zmatek, ale ještě, že má svoje nadřízené, kteří mu v těžké chvíli pomohou a nasměrují na tu správnou cestu. A že to možná nebude ta nejlepší? Na tom přeci ale vůbec nesejde. A to rozhodně, ne jenom v Rumunsku. (07.05.2015)

Viděno na LFŠ 2011. Hlavní důvod proč jsme šli na tenhle skvost byl ten, že ve Slováckém divadle potom promítali Amer a nechtělo se nám přebíhat, protože Slovácké divadlo je od všeobecného dění trochu dál. Radši jsme měli jít na dokumety od Roberta Sedláčka, to je aspoň zábavný člověk, narozdíl od Policejní, adj. kteréžto nebylo zábavné ani trochu. Ono to vlastně nebylo vůbec nic. O tom v podstatě svědčí to, že polovina sálu odešla v průběhu filmu a polovina z té poloviny co zůstala spala (já sem tam taky). Ten film definuje jedno slovo a to je únavný. Neskutečně dlouhé záběry na nic, jako třeba hlavní hrdina opřený o sloup, kde jediné zpestření je paní, která projde a venčí psa. Úplně zbytečných dlouhých a nudných točených naprosto statickou kamerou, která tam prostě jen tak stojí a dívá se na nějaké nezajímavé dění ničeho. Navíc, ta těžká zápletka o prá jointech, to je fakt k smíchu. A kde je to těžké psychologické dilema?! Přiznám se že trochu prča to byla, zasmál jsem se totiž například u rozboru písně. Jinak je to ale přenudná, předlouhá blbost o ničem. A špatně natočená. Až na německy dabované pinku je tohle můj největší krok mimo na letošním LFŠ. Jo a ještě, to že kamera zabírá nějaký psaný dokument (a poměrně dlouhý) a čeká se až si to divák přečte se naposledy požívalo snad v němých filmech. (30.07.2011)

Dekonstrukce morálního imperativu a policejní práce jako dobrodružné romance, na jejímž konci stojí Pravda. Tohle je sadistické plahočení, na jehož konci stojí racionální kompromis. Geniální přechody z hyperrealismu všedních situací do absurdního dramatu, kde se ušlechtilost záměru rozbíjí slovníkovými definicemi. Nic nakonec nedává smysl, jenom mechanické bytí v kruhu. Brilantní dialektická detektivka s pointou, která adjektivum "procedurální" posouvá nad slovníkové heslo. (26.01.2016)

Film, který si diváka (nebo alespoň mě) získává velmi pomalu, ale nakonec to opravdu stojí za to. Ještě v polovině jsem si myslel, že lepší než na tři hvězdy to nebude, ale potom jsem podlehl. Naposledy na mě měl takový postupný efekt Schleinzerův Michael. Všechna čest Porumboiovi, že téměř z ničeho, co se týče obrazovo-filmové stránky, dokázal udělat tak skvěle vypointovaný snímek s naprosto jasným a srozumitelným vyzněním. To "z ničeho" je samozřejmě relativní, protože scénář a zejména jeho dialogy jsou opravdu vynikající - něco takového se moc často neslyší, žádný balast, skoro každá vyřčená věta je v kontextu takovou malou hláškou. A nemyslím tím jenom závěrečnou scénu, řekl bych že ve filmu není jediný dialog, který by nebyl takto propracovaný. Konečně film rumunské nové vlny, který mě dostal. (17.12.2012)

Film mi totálně nesedl do nálady, pro udržení pozornosti jsem si ho potřebovala rozdělit do dvou dnů a proložit snad padesáti přestávkami, ale slovníková scéna se závěrem stačila pro zanechání silného dojmu. A kéž by aspoň jeden takový film vznikl u nás. (Mimochodem, unikají mi nějaké nuance v režisérském rukopisu nebo jsou filmy Cornelia Porumboiu opravdu tak zaměnitelné s těmi od Cristiho Puiu?) (31.12.2011)