Submarino
Submarino
Submarino
Obsahy(1)
Nick a jeho mladší bratr se protloukají životem poznamenaní nešťastnou událostí v dětství. Nick se právě vrátil z vězení a zdá se, že kromě pití piva a občasné návštěvy posilovny, není nic, co by ho zvlášť zajímalo. Jeho mladší bratr pečuje po smrti své ženy o malého syna, před nímž však skrývá tajemství, které dítě odhalí až smutně snadno. Oba bratři se sejdou na matčině pohřbu, kde se životy všech zúčastněných náhle propojí... Vinterberg působivě vypráví příběh dvou outsiderů z kodaňského předměstí, kteří žijí ze dne na den a snaží se v bezútěšném prostředí přežít; stačí jim „udržet hlavu nad vodou“, k čemuž metaforicky odkazuje název filmu Submarino. Seversky syrové drama se strhujícími hereckými výkony je natočeno s citem pro formu a autentičnost situací, které jen posilují emotivnost snímku.
Ve svém šestém filmu Submarino se Thomas Vinterberg navrátil k tématu dysfunkčních rodinných vztahů obdobně jako ve své předchozí tvorbě: ve snímku Rodinná oslava z roku 1998, vůbec prvním filmu manifestu Dogma 95, který získal ocenění na mnoha mezinárodních festivalech či později v odlehčené podobě v komedii Když se muž vrací domů (2007). (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (185)
Proč se vlastně rádi díváme na depresivní filmy? Jestli ono to nebude ze stejného důvodu, proč nepohrdneme ani kvalitní komedií: obojí nám totiž zlepšuje náladu. Jasně, každý ze žánrů sice úplně jiným způsobem, ale výsledný efekt je naprosto stejný. Tuhle depkoidní severskou smršť nejspíš jen tak někdo nedokouká, ale když už jo, ten pocit je k nezaplacení. Mám se dobře. ()
Nemôžem uveriť tomu, čo som práve videl. Ide o vrcholne krutú, ťaživú a depresívnu bombu! Chápem pomerne nízke hodnotenie, toľkú dávku depresie a sociálnej bezútešnosti nedokáže stráviť každý, film už prekročil isté hranice únosnosti a tak sa to môže odzrkadliť aj na nižšom hodnotení. Akoby sa človek filmu podvedome bránil, zároveň nie je jedno v akom duševnom rozpoložení sa snímok pozerá. Čakal som pecku, Vinterberg – majster severskej drámy, nikdy nesklame, ale niečo tak šokujúce a strhujúce som nečakal ani v tom najbláznivejšom sne. Neverím, že Submarino nechá niekoho chladným (pokiaľ nejde o človeka empaticky nulového). Je ikonou všetkého, čo v drámach hľadám, hlavne v tej severskej. Už prvé minúty ma svojou úzkosťou a bezútešnosťou priklincovali na stoličku, ihneď sa dostavil taký pretlak emócií, ktorý ma totálne ochromil a až do konca nepustil. Pri výborných drámach príde obyčajne až pri konci, tu som však nemal žiadnu šancu, prišlo to hneď a veľmi tvrdo. Studený, typicky severský filter farieb všetko ešte znásobuje. Vinterbergova krutá, depresívna ruka prešla mojim telom ako nôž maslom, chytila srdce a celý čas ním kmásala aby ho potom na konci odhodila ako handrovú bábiku. Na konci nezostane nič, len veľký smútok a ťaživá úzkosť. Jedno viem iste, po veľmi dlhom čase bol v mojom pomyselnom rebríčku najlepších drám z trónu zosadený Requiem za sen (2000) a nahradený týmto severským klenotom. Bude veľmi ťažké nájsť niečo, čo sa tomuto aspoň trocha priblíži. Na záver snáď len toľko, nezostáva nič iné iba vstať, v duchu zatlieskať a pokúsiť sa ten smútok predýchať. Film nie je pre každého, citlivejším povahám to zošrotuje vnútro ako malinu. BRAVOOOO, pán Vinterberg, ste kráľ! ()
Tak to byla slušná severská depka, ačkoliv to aspoň za mě ze začátku vypadalo, že se budu nudit. Z počátku to působilo celkem nezajímavě. Viděli jsem krátký příběh dvou kluků, co se starali o malé dítě, pak došlo k tragické události a najednou sledujeme fousatého pána, co má depky a kompenzuje si to pitím piva, zvedáním činek v posilovně a občasnou felací u sousedky. Pro mě to byla z počátku nudná postava a měl jsem trochu obavu, že celý film budu sledovat stereotypní a život této postavy (nebo nějaké další), která je z něčeho věčně podrážděná a nebudu vědět proč. Pak ale její příběh slušně vygraduje, v tom zajímavém se utne a rovnou se vrhne na vyprávění osudu druhého hlavního hrdiny, který má kluka na krku a zálibu v tvrdých drogách. Jeho dějová linka mi ale přišla daleko zajímavější, svižnější a zároveň i smutnější. Přeci jen když malý kluk najde svého tátu, jak věčně leží sjetý heroinem (nebo jinou drogou, v tomto směru nevím, nemám a nechci mít zkušenosti) na podlaze a nemají co do huby, není to veselý pohled. Celý film sledujeme větší a větší šeď a smutek, je nám postav líto a částečně s nimi soucítíme. A když se náhodou rozsvítí světlo na zamračené obloze, hned ho překryje ještě černější mrak. Takové to je, takový je někdy život a jak se říká, zoufalý lidé dělají zoufalé věci. Někdo může namítat, že tohle téma je ohrané, okoukané. Bezesporu je, ale to si film Submarino skvěle kompenzuje svou tíživou atmosférou a hereckými výkony dvou hlavních mužských postav a i toho menšího kluka. Postavy se chovají realisticky a i když udělají někdy nějakou blbost, kterou vy byste určitě neudělali, mají za tím nějaký cíl, nebo prahnutí po něčem. Vintengerg sice trochu opouští od stylu Dogma95, ale spíše jen po technické stránce (kamera, barvy, hudba...). Tématem a příběhem mu ale věrný zůstává, když tedy pominu fakt, že skáče v příběhu do minulosti a film se neodehrává v reálném čase. Není to podívaná pro každého, asi i pochopím opačné názory, že je to místy zdlouhavé a city jsou uměle vyvolány. Já jsem z toho ale takový pocit neměl a byl jsem spokojený 8/10 ()
Černý kafe a černý nebe. Černý myšlenky a nevinný vzpomínky. Kodaň jako předobraz pekla, které už Lucifer zhnuseně opustil a nechal hříšníky, ať si zvolí svůj trest sami. Vinterberg tak už jen prochází s kamerou a nakukuje do každého plesnivého rohu a s nadšením jásá, pokud se mu podaří najít ještě divočejší skrytá tajemství. Vše je dovoleno a Bůh je mrtvý. Nadčlověk se ale nekoná. I když dvoumetrový napravený jednoruký Jakob k němu má hodně blízko... Varování! Pouštět pouze za slunečných dnů, jinak hrozí silná deprese hraničící s masochismem. ()
Jak už jsem onehdá vzpomínal u Zamrzlé země, u spousty severských filmů stačí pár prvních okamžiků a je vám jasné, že mít se jen o trochu hůře, udeptáte se k smrti. Nebo nevím jak ostatní, ale já osobně tyhle filmy strašně špatně nesu - ta neutěšenost, lokální produkce vás a umění navodit autentickou atmésféru vás dovedou pouze k rozcestí, kterou že ze zbraní si provrtáte kulku hlavou. Submarino není vyjímkou, hned z počátku dostaneta takový šok, že než se z něj vzpamatujete, hrdinové filmu se motaj v solidních životních průserech, ze kterých nevede moc cest a i když víte, že to asi moc dobře nedopadne, stále nedokážete odhadnou, jak se děj bude vyvíjet dál a hltáte každou minutu. Sociální drama / emotivní příběh / depka až na půdu. Troufáš si? ()
Reklama