Jak jsem strávil tohle léto

Když respekt přeroste v strach, není to dobré. Two-men-show pa rusky. Magie snímku je v tom, že jsem si po celou dobu stopáže nepřestával v hlavě tipovat následné chování hrdinů. Akce -> reakce. Jaká bude? Jako surrealistická psychohra s divákem je Jak jsem dopadl tohle léto trefou do černého. Vlezlý odér nejistoty se v podobě všudypřítomné severo-polární mlhy rozlézá divákovi v hlavě, šokující náboj několika scén je potom tak silný, až se z toho tají dech. Už vidím, jak se američani chystají na vlastní verzi s jedním velkým flashbackem, aby ukázali, co tam Sergej s Pašem tu dlouhou dobu před zapnutím [REC] dělali... že se to potom tak posralo. Až na přehnané množství úúúžasných dlouhých záběrů (tak jsme lidi, ne - taky mám rád svěží lenost filmů, ale tohle byl extrém) a na pár problémů s uvěřitelností elementu lidského chování super. (06.11.2010)

Příběh je zasazený do tak odlehlého prostředí, že v něm nedává smysl ani slovní obrat "lišky tam dávají dobrou noc". Na ostrůvek sevřený ledem Severního ledového oceánu totiž nezabloudí ani polární liška. Malá meteostanice ztracená mezi ledovci a strmými skalisky představuje poslední výspu civilizace a pobyt na ní znamená výzvu pro lidskou psychiku dokonce i v krátkém období polárního léta. V tak nehostinném prostředí je nezbytná spolupráce, jenže oba vědci, které práce přivedla na tuto ztracenou vartu, se liší snad ve všem - věkem, povahou i životními cíli. Pro Pašu je stáž na dalekém severu jen podmínkou pro další kariéru, introvertní Sergej si život polárníka zvolil záměrně. Jednoho dne přijme mladší Paša vysílačkou zprávu, se kterou si neví rady, a jeho nervozita je počátkem série nedorozumění a konfliktů, které se rychle vyhrocují do absurdity. Režisér Popogrebskij vystudoval psychologii a ví, jak snadné je podlehnout emocím a jak ničivý může být konflikt dvou tak rozdílných charakterů. Přesto mi jeho scénář přišel v několika klíčových momentech z psychologického hlediska málo přesvědčivý. Už je závěrečná scéna, kdy Sergej odmítá odcestovat se záchranáři a vykonat to, co se prostě vykonat musí, mi přijde stěží pochopitelná. Popogrebského snímek ale sráží především tradiční ruský neduh - neochota stříhat. Zobrazené události stačí právě tak na 90 minut stopáže a i v téhle rozumné délce by zbylo dost místa pro dlouhé záběry drsné přírody a film by neztrácel komorní charakter. Je to, jako byste polévku pro tři osoby naředili s tím, že potřebujete další porci. Nají se sice všichni, ale už si nepochutnáte. Celkový dojem: 65 %. (14.01.2017)

Nezávislé dílko o dvou polárnících kdesi na Arktidě, kteří si lidsky ani profesně příliš nerozumí. K vyostření zápletky poslouží tragická událost v rodině jednoho z nich. Film to není špatný – mrazivé přírodní scenérie Arktidy jsou okouzlující, herci toho příliš nenamluví, což jen dokresluje jejich absolutní odloučenost od okolního světa. Jen ta stopáž je asi zbytečně dlouhá, druhá půlka se docela vleče. Ostatně celý film se nese v takovém neklidném duchu neustálého čekaní, až se něco stane, pač napětí neustále eskaluje a následný konflikt se zdá být nevyhnutelný. Kdo ale čekal psychické zhroucení následované krvavou naháněnou, třeba se sekerou alá Shining, bude zklamán. Film nikterak nevybočuje z mezí prostého vyprávění takovou tou vizuální metodou (nemluví, ukazuje) a stejný je i závěr. Celkově mě tenhle snímek ničím nezklamal, ale ani nepřekvapil, protože jeho dějová prázdnota je poměrně velká. (30.10.2010)

Medzi najväčšie rozdiely medzi americkým a ruským filmom patrí, že od amerického viac-menej vieme čo môžeme čakať a od ruského nie. Možno odlúčenosť od civilizácie a samota, polárne dni a noci a možno len zámer scenáristu pohrať sa s divákom spôsobili aj tu v komentároch toľko nepochopiteľné skratové chovanie hlavného hrdinu. Každopádne zaujímavý a možno pre Hollywoodom odchovaného diváka nepochopiteľný film. (23.01.2012)

Ruský "dokument" á la National Geographic o rutinní a osamělé práci na metorologické stanici v pustině, kde se z naprosto hloupé až nepochopitelné příčiny rozpoutá psychologický a posléze reálný boj mezi dvěma muži...Rozvláčné tempo vyprávění bych byl ochoten tolerovat vzhledem k tomu, že může demonstrovat prvek izolace i pomalu plynoucího času v daných podmínkách, ale chování samotných postav nikoliv...V momentě, kdy se ozve první výstřel, jdou reálně budovaná atmosféra, vztahy i motivy jednoduše k čertu... (22.10.2010)