Co kdybychom žili společně?

,,KDYBYCHOM ŽILI SPOLEČNĚ, TAK BYCHOM TYHLE PROBLÉMY NEMĚLI..…“ /// Když se důchodcům zdá, že jsou víc mrtví než živí, nastal čas začít přemejšlet, co udělat s rokama, který jim zbejvaj. Tihle vytvořej kamarádskou komunitu a všech 5 spolu tak nějak žije. Vo zajímavý situace se stará hlavně P.Richard, kterýmu v hlavě začal bydlet ten divnej chlápek. Sympatická je J.Fonda, ale vlastně všichni tvořej celkem ucházející filmovej spolek, kterej by mohl napravit reputaci důchodců, který nás vobouchávaj v Kauflu. Lehce úsměvná, ale vlastně víc smutná výpověď vo jedný etapě života. Víc nemá smysl řešit. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Nadešel čas, abych se povohlídl(a) po nějakým veselejším modelu rakve. 2.) Neláká mě domov důchodců (ani Michala, Markétu, Olina, Ilonu…). 3.) Zabejvám se studiem starců. 4.) Thx za titule ,,jvps“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ ne (29.10.2013)

Na komedii málo vtipné, na drama málo realistické... víceméně se nám zvesela podsouvá, jak je stáří fajn a není čeho se bát - při optimálních fyzických, duševních, a v neposlední řadě i materiálních podmínkách si zbytek života můžeme parádně užít. No a když o nějakou tu výsadu - jako hybnost, soudnost a paměť (posledně jmenovaná má kromě nemilých průvodních znaků i drobné výhody - třeba sladké nevědomí o minulosti i budoucnosti) přijdeme, ještě jsou tu přece přátelé... Tak proč tomu nevěřím? No nevím, smutné momentky z ústavů sociální péče jsem viděla mnohokrát, a to, co jsem dostala navíc, bylo jednoduše navíc - poněkud strojená hra na pozdní pohodu s nepostradatelným řešením sexu a jednou docela postradatelnou scénou, předloženou jako důkaz... ostatně, hejskovská poloha umírající! Jane Fondové (ne, že by pořád nestála za štípnutí do zadku, kdyby nějaký měla) a rahotepsko-uličnický vzhled Geraldine Chaplinové buď svědčí o tom, že na stáří se tady jen hrálo, nebo se jedná o udání nových trendů. V prvním případě jsem rozčarovaná a v tom druhém se bojím, jestli dokážu být v osmdesáti dostatečně cool, hyp, fit a hop, protože nabídka k sezení v dopravních prostředcích bude patrně hrubou urážkou. Takže, jestli mě teď omluvíte, jdu si trénovat hvězdice, zadělat na stařeckou anorexii a uložit těsné bokovky do krabice s nápisem MÓDA PRO SÁTILETÉ, protože obrážení marketů po slevách a návštěvám u obvoďáka, dosavadním to vrcholům aktivity a společenského života tuzemských seniorů, pomalu odzvoňuje... (21.03.2015)

Poslední dobou si nějak dávám ty filmy s "důchodci". Nedávno jsem viděla Quartet, sice to není úplně stejný problém, ale taky řeší otázku romantických vztahů mezi postaršími lidmi. Ale mnohem více, mi tento film připomenul Marigold. Ale musím říct, že ten byl poněkud více zábavnější. Tento snímek je více hloubavější. Upřímné obyčejné povídání o životech 5 starých přátel, kteří si vytvoří tak trochu svůj vlastní domov důchodců a tím dají okolí najevo, že i oni mají právo na normální žití a to, že jim je přes 70 z nich nedělá ještě kopu chrastících kostí na vozíků hledících celý den na telku. Musím říct, že i po shlédnutí, se stejně na stáří nějak extrémně netěším... sice se budu moci chovat jak malé dítě naprosto bez důsledků (jak vysvobodili psa z útulku, nebo ukázal holý zadek na kameru), ale tak to se chovám i teď a nemám v plánu toho nechat jen kvůli dosažení určité věkové hranice (jen to občas má své důsledky). Představit si svou vrásčitou kůži, artrózu, brát sedm různých prášků každé ráno, riziko mrtvičky, infarktu, Alzheimera... a co se týče po stráce sexuílní, tak aktuálně mi moc nejde přes mé myšlenky, na to vůbec myslet, jak to bude, až mi bude 70. Tyhle snímky mi sice dávají představy, že život nekončí.. ale stejně to vidím jinak. Kupodivu, když Jeanne zemřela, tak jsem se necítila nějak smutně, ono to přišlo tak zničehonic záběr po záběru, kdy byla ještě v parku a bavila se o masturbaci a najednou jí na růžovou rakev pokládali skleničky se šampusem. No ale potom, jak ji Albert po odpolední siestě začal hledat díky svému Alzheimerovi, tak to už jsem bulela jak želva a ten konec radši ani nekomentuju... přátelé nade vše. 3-4* (14.12.2013)

3* Seniorská komedie, která odhalí některé ze strastí plynoucí ze soužití v pozdním věku. U dlouholetých přátel je to vždycky jednodušší a proto se dostalo i na jiná témata. Čekal jsem větší zábavu a víc konfliktů, takže jsem odcházel s pocitem menšího zklamání. Ale zato jsem viděl, jak vypadají slavné herecké hvězdy z dob mého mládí. Nakonec jsou z toho akorát průměrné tři hvězdičky a nemám ani důvod doporučovat. [ PŘÍBĚH: 1 /// ATMOSFÉRA: 2 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 1 /// NÁLADA: 2 /// ART: 0 /// STYL: 1 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (13.10.2016)

Senioři, pětasedmdesátníci - přestože se k tomuto věku taky pomalu blížím, takové řešení bych si nevybral, ani bych vlastně nemohl. Čeští důchodci by si po 24 hodinách nejspíš vyškrábali oči. Ve Francii to asi možné bude. Když jsem byl mladý jako Dirk, prožil jsem 14 dní s důchodci (60 - 70 let) v Toulouse. Každé ráno jsme se scházeli a něco podnikali. Když jsem chtěl jet do Alby na výstavu kreseb Toulouse-Lautreca, muselo se nejspíš zajít na víno, pak podiskutovat u kafe - a teprve pak kultura. Ale k filmu - především příjemné překvapení (prvnostní nedůvěra k tématu); protože se nedívám na francouzské veselohry, viděl jsem poprvé Pierra Richarda (a moc se mi líbil, a líbila se mi i Jane Fondová). Přesto ale doufám, že seniorské filmy tohoto typu v kinematografii nepřevládnou. Ještě se chystám na Michaela Hanekeho - a pak už dost... Ono i pro stáří se spíš hodí, a to nejen ve Francii (i když Georges Moustaki je Francouz na baterky): Non, je ne suis jamais seul / avec ma solitude (se svou samotou nejsem nikdy sám). (16.04.2014)