Laurence Anyways

Xavier Dolan vyspělejší, tematicky i významově obšírnější – a schopný nabídnout tříhodinový, vyvážený celek bez vyloženě zbytečné scény. Laurence Anyways už nelze „degradovat“ slovy jako problematika vztahů/lásky jako v Imaginárních láskách, už to není zachycení epizody ze soužití matky a syna. Jeho poslední film je rozevřenější, epický a de facto analyzující Laurencovo vypořádání nejen sám se sebou, ale i se společností. I v tomto ohledu považuji Laurence Anyways za prozatímní vrchol Dolanovy tvorby, k němuž se jeho dva předcházející počiny ani nepřibližují. // Celé to tkví už v Laurencově osobě: dosud šlo o konflikt v rozbité rodině (Zabil jsem svou matku) či konflikt mezi blízkými přáteli (Imaginární lásky) Konflikt, jehož podstatou je Laurencova revoluce (a nikoliv revolta), je závažnější a lze vysledovat na třech úrovních: a) rodinný (Dolan opět ukazuje nekompaktní rodinu), b) vztahový (soužití plné zvratů s přítelkyní Fred), c) konflikt Laurence vs. svět/společnost. Na těchto třech konfliktech Dolan staví rozsáhlé vyprávění. // U Laurence Anyways je nesmírně přitažlivé a vtahující to, že není komorní, ale nesmírně otevřený. Laurencův desetiletý přerod je komplexní studií rozsáhlé změny, obratu a totálního převrácení veškerých hodnot. Pro účinnost výpovědi se jeví orámování vyprávění samotným Laurencem jako chytrý tah. Subjektivizace tak napomáhá jeho výrazné stylizaci; v hlavní roli vítr, padající listí a slow-motion. Dolan má dar vyždímat ze scény maximum, právě užitím slow-motionů v kombinaci se smyslem pro výborné sladění hudby a obrazu dodává scéně, nezávisle na jejím obsahu, punc osudovosti. Laurence Anyways je uměleckou fikční autobiografií, jejíž porealističtění by sílu výpovědi výrazně oslabilo. (11.12.2012)

Keď niekto dokáže v tak mladom veku vytvoriť tak originálny, citlivý a vnímavý film s absolútne nezameniteľným typickým rukopisom, tak ma napadajú len dve slová. Génius a rešpekt. Spolu s Mommy komplexne to najlepšie od Dolana. Oznámiť celému svetu, že sa cítite byť ženou, to si vyžaduje riadne gule. Obzvlášť keď ste muž, ktorý by ich radšej ani nemal. V Laurence Anyways dokázal Dolan vytvoriť opäť niekoľko nezabudnuteľných scén. Jednou z nich je rozhovor mami so synom v kuchyni. Tvrdé, no zároveň milujúce rady matky. „Nikdy si nedovoľ byť prekvapený. Ak máš problémy, hocijaké, vysporiadaj sa s nimi.“ Laurence: „Takže, budeš ma stále ľúbiť?“ Mama: „Stávaš sa ženou alebo idiotom?.“ Ďalším dezertom je vizuálne nezabudnuteľný, videoklipový príchod Suzanne Clement na večierok. Alebo nečakaná spŕška vody v obývačke. Tých scén bolo proste niekoľko. Tento mladý chalan pracuje vždy s náročnými a kontroverznými témami, no dokáže ich poňať citlivo, neurážlivo a pritom vyhrotiť emócie na maximum. Ach Xavier, ľúbim ťa za filmy, ktoré na tento svet prinášaš. (20.01.2018)

To, že mi nejaký takmer trojhodinový pseudo-biografický film o transsexuálovi, ktorý natočil, vtedy ešte, 23 ročný režisér z Kanady ,vyrazí dych by som nepovedal v živote. A nejde o to, že by to bol príbeh ušitý nejakou srdcervúcou či nebodaj melancholickou nitkou (aj keď by sa našli v tých troch hodinách nejaké body) Ani to, že by mal film vážnu tvár alebo podával realistické obrazy takýchto ľudí, ono to bolo iba tak neskutočne dobre nakrútené, že som neveril vlastným očiam. Nič viac. Surrealistické prvky, ktorých bolo málo, tam neboli na silu dané a boli skôr metaforické. Ako napríklad: Keď si bývalá frajerka transsexuála prečítala jeho zbierku básní, jeho poézia ju obliala studenou vodou, a to doslova. Takéto a podobné kúsky obsahuje tento neskutočný film. A keby som mal celý dej zhrnúť do pár viet, znelo by to takto: Šťastný pár tridsiatnikov si žije svoj skvelý vysnívaný život Muž je učiteľom literatúry a spisovateľ, žena zase herečka. Všetko im spolu klape až kým sa muž neprizná, že je vlastne žena uväznená v tele chlapa. Jeho frajerka to nesie veľmi ťažko ale nakoniec sa cez to dostane a dokonca mu pomáha z výberom šiat, make-upu a podobných vecí. Film je zabalený do interview spisovateľa-transsexuála o desať rokov neskôr, ktorý rozpráva o svojom živote. Jednoduchý, možno ničím originálny, obsah však v sebe skrýva toľko filmového umu, že som tomu počas sledovanie nechcel ani veriť. A to mi to nebolo sympatické už od začiatku. Téma a ešte to bolo nakrútené v uhlopriečke 4:3, to sa dneska nerobí. Ale musel som sa podvoliť, pretože to bolo skvelé. Takto sa robí filmové umenie. (07.01.2016)

Perfektní kamera. Místy ruční místy naprosto nehybná. Jen těch pozlátek (občas doslova) okolo bylo už na můj vkus už moc. Tak moc že to působilo kýčovitě. Nic proti zpomaleným záběrům, extravagantním detailům, nebo trošku „over the top“ dramatické hudbě (která byla mimochodem sama o sobě velmi povedená). Jenže když se to dá dohromady všechno a spád děje je hodně pozvolný, tak to na mě působilo prostě jako pěst na oko místy. (Byla ale i místa, kde to fungovalo, takže to nechci házet vše do jednoho pytle.) Jako celek, když se na to člověk dívá zpátky, to všechno velmi dobře funguje a vzniká hodně komplexní obraz/představa/dílo. Samotné sledování už pro mě tak fungující nebylo i když nemůžu říct, že by to byl špatný film to rozhodně ne. Je to moc dlouhé. Nemůžu říct, že by tomu chyběl děj, protože to nechybí, je ale roztáhlý až hanba a obalený tolika filmovými efekty a vychytávkami, že se místy mění jen ve svůj mlhavý náznak. Tematicky mi to nesedlo tak jako některé jiné Dolanovi filmy a upřímně hlavní postavy mi přišly trochu mimo, mimo realitu, hloupé a naivní (čím víc se děj blížil ke konci tím víc mě to iritovalo) neříkám že to bylo nereálné, jen mi to vzhledem k ději hodně vadilo. S hodnocením jsem kdesi mezi dvěma a třemi hvězdičkami. (29.08.2015)

Důraz je možná až moc kladen na vizuál (kdy se všechny zlomové body příběhu odehrávají ve slow-motionu, kdy je nám dáváno jasně najevo, že TEĎ se děje něco důležitého --- což mi po druhém shlédnutí tolik nevadí, vzhledem k tomu, že se jedná o subjektivní výpoveď), ale jako studie dvou charakterů/jednoho vztahu je to nesmírně pohlcující, průběhové a opět delikátně rozfázované. Dolan se i přes všechny ty van Santovské detaily neztrácí a i ten filmařský přechod od teenagerského dramatu, přes love-triangle dvaceti-X-letých až k epickému rozmlouvání o proměnách doby a osobností je naprosto logický a plynulý. Teď jen čekat co přijde příště... (29.11.2012)