Danny Rose z Broadwaye

Poprvé jsem byla dost na rozpacích (snad to bylo jen mou otupělostí). Podruhé už jsem si zvykla na netypickou vizáž Mii Farrow a pochytila více Woodyho žertíků. No, žertíků... Řekněme si to na rovinu - válela jsem se po zemi. Jako vždy napsáno a natočeno s obrovským nadhledem a doplněno hudbou, která má náboj. Výborné dialogy a tak dále (kdo zná Allena, umí si to představit). (01.06.2006)

Dost jednoduchá povídačka, která mě ale ani nebavila, ani nezajímala. Allen jako by tu zapadl do stereotypu. Je paradoxní, že když zkusí něco zásadně jiného (Interiéry, Hvězdný prach), tak mu to vytýkám, ale když je naprosto klasický, taky si stěžuju. Co já vlastně chci? No možná zajímavý příběh, zajímavého hrdinu - to tu prostě nevidím. Když si uvědomím, že tomu předcházel Zelig a následovala Purpurová růže z Káhiry, tak se s tímhle prostě nedokážu spokojit. (20.08.2012)

Ďalší klasický Woody. Dialógmi a monológmi nasiaknutý, plný sentimentu a premúdrelých rečičiek. K vtipným momentom sa pristavovať nemusím, zaujme len pár scéniek, z ktorých dominuje 'héliová konverzácia'. Niekedy mi príde, že Allen jednej postave len zmení meno a prehodí jej inú životnú situáciu. S tou sa ale zakaždým poriadne popasuje a vždy s nej spraví aspoň mierne nadpriemerný film. Tento má navyše strašne rytmickú skladbu, ktorú som si ešte dlho po filme 'po-hm-kával'. 70%. (10.02.2008)

Scénář: Woody Allen .. Dospělost je ochota ke kompromisu. Vlídná sentimentální vzpomínka na nevděčnou práci manažera showbusinessových hvězd. Woody Allen je typický, roztěkaný, hubu nezavře co je v záběru a čím jsou dialogy méně vtipné, tím jsou prosáklejší pestrými životními moudry. Mia Farrow je tak nenápadná (pouze obličejem, nikoliv hereckým výkonem), že pokud bych nečetl úvodní titulky, nepoznám ji. Kdo se chce zasmát, ať sáhne po jiném snímku, kdo si chce zadumat, bude “Danny Rose klasik“ tím vhodným pokrmem. 75%. (05.02.2008)

Tentoraz nebudem písať o konkrétnom filme, skôr o myšlienkach po jeho skončení. Kedysi som mal allenovky rád, no teraz s výnimkou "Hollywood endingu" - vtipnej sebakritike vlastných neurotických obžerstiev a "Všetko, čo ste chceli vedieť o sexe (ale báli ste sa opýtať)" – humorným poviedkam na spôsob Monty Pythona - mi väčšina ostatných pripadá až zúfale rovnakých. Nemyslím dej, hercov, či prostredie . Naopak, plodný režisér a scenárista ich vcelku variabilne vkladá do režisérsky slušných kúskov založených na šľahoch slovného humoru, vzťahového podpichnutia, či nostalgického roznežnenia. Skôr ide o celkový pocit z videného: drvivá väčšina všetkých tých obratne vymyslených dialógov a hlášiek mi ostane v pamäti tak deň, dva. Trvalejšie si zapamätám len trieštivú zmes rozpadajúcich sa a novo utváraných vzťahov s množstvom ohybných slov a so zmierlivo frustrujúcim ukončením, so smiešnym, neprakticko-roztomilým intelektuálom v hlavnej úlohe, často stíhaným neuveriteľnou smolou, hypochondriou alebo neurotickou poruchou. Veru, až s odstupom času doceňujem slová Timothy Learyho, ktorý o Woody Allenovi napísal (parafrázujem), že celá jeho tvorba je len odrazom zacyklenej egoisticko-neurotickej fázy životného cyklu, venujúcej sa výhradne svojim problémom, neprinášajúcej veľa objavných a nových myšlienok a v podstate povrchnej a plytkej. Môj rezultát však tak ostrý nie je: Slušná zábava. Na jedno pozretie. (24.04.2007)