Ze světa lesních samot

Knihy Karla Klostermanna mám rád, tedy i jeho stěžejní dílo "Ze světa lesních samot". Z nádherného příběhu, od kterého jsem se pro jeho napínavost a atmosféru nemohl odtrhnout, ve filmu nezůstalo naprosto nic. S knihou má film společnou jen nádhernou přírodu šumavských hvozdů a jména hlavních postav, jinak tak přetvořený paskvil oproti originálnímu příběhu jsem již dloho neviděl. Nevím, co vedlo scénaristu k tomu, aby přetvořil příběh k obrazu svému takto ohyzdným způsobem. Je mi záhadou,proč byl film v roce 1953 zrekonstruován a jestli by nebylo lépe toto "dílo" ponechat v archívu a natočit jej zcela znova. Jedno vysvětlení se ale nabízí. V padesátých letech minulého století se stavěla "železná opona" kolem našich hranic a tento film by ji částečně mohl z ideologického hlediska pomoci obhájit, neboť bavorští pytláci ,kteří přecházeli za úlovkem na české území, zde byli vyobrazeni jako bohapusté bytosti, kteří se kvůli své neochotě pracovat, radši živili tímto pokoutným způsobem a lidský život pro ně neměl žádnou cenu a tak ohrožovali poctivé české lesní zaměstnace.Tedy po poválečnému odsunu Němců z pohraničí voda na mlýn zastáncům ostnatých drátů. Ty dva body dávám za pár dobových vyobrazení šumavské přírody a za dokumentárně cenné záběry tehdejšího způsobu těžby dřeva. (22.02.2010)

Josef Váchal ve své Šumavě umírající a romantické klne české ruce exploatující – na rozdíl od té německé – bohatství i krásy Šumavy a jeho svědectví má platnost přímo nadčasovou. Postihuje ten temný, psychotický paradox, kdy Čech Šumavu až kulticky zbožňuje, nechává se jí fascinovat, a zároveň ji devastuje a proměňuje v jakési zábavní středisko. Stojí za to připomenout, že zabíjení šumavského života přitom zpravidla doprovází fanatický sentiment: byla krásná Šumava, byla, v čase mého mládí, říkají pamětníci a ohlížejí se o dvacet třicet čtyřicet let zpátky. Váchal již na prahu třicátých let minulého století ovšem soudí jasně: česká Šumava své kouzlo ztratila a jdeme-li po ní, kráčíme po hřbitově, dlužno dodat: znesvěceném. Do tohoto kontextu zapadá – s Váchalem soudobý – snímek M. J. Krňanského až s hrůznou logikou. Předznamenává estetiku „šumavské“ kinematografie jedenadvacátého století, která své šumavanství vyčerpává kýčovitými záběry lesů, z nichž stoupá pára, kapradin a jelenů (které u diváctva mnohdy opravdu dokáží vyvážit hloupost scénářů a mělkost hereckých výkonů, jak je tomu například u pekelně hloupého seriálu Policie Modrava, jehož recepci zdejší komentáře výstižně reprezentují). I z fragmentu Krňanského filmu je zřejmé, že se stavba snímku zakládala na šumav(an)ském kontextu Víchových záběrů. Ty pochopitelně nekonečně přesahují rutinérství nevidomých kameramanských rutinérů najmutých panem Jaroslavem Soukupem, nicméně z Klostermanova románu překládají jen interpunkci… Příběh se drolí ve svůj sujet, který tone v moři lyrismu, který by se snad lépe uplatnil v dokumentárním svědectví, jaká točil Karel Plicka na Slovensku, než v dramatizaci románu, který divokost a nemožnost žít v moderní epoše divoce vyjádřil příběhem, resp. souzvukem, polyfonií osobních i mezilidských dramat. Záběry jsou krásné. Lyrika povzbuzuje k souznění. Ale na samoty, ani na ty lesní stále nedochází. Snad by filmu prospělo odpoutat se od dialogů, jakkoliv třeba Naniny promluvy jsou kouzelné, a ponořit se do znění němých obrazů. Děj by se tak začal rodit jinak, vyrovnaně, jako báseň… (06.07.2019)

Z původního příběhu toho moc nezůstalo, ale jedna hlavní dějová linie je znatelná a na ní jsou tyto zbytky filmu postaveny. I přes značný zmatek je třeba ocenit záběry šumavské přírody či těžké práce dřevařů. V neposlední řadě také odvážné detailní záběry části obličejů, očí a rukou. Ale jinak má film hodnotu spíše historickou. (09.09.2011)

Ono by to nemuselo být tak špatné, jak je zde líčeno... V podstatě nikdo nemáme šanci to zjistit, neboť jde o sestřihanou verzi dochovaného materiálu, zhotovenou v roce 1953. Herečka Emilia Sedláčková měla odtočeno před svým tragickým skonem zhruba polovinu scén a většina materiálu shořela, to se pak těžko něco rekonstruuje... Zvuková stopa mimo dialogové scény v podstatě neexistuje. Nicméně já jsem dostal přesně takové ztvárnění Klostermanna, jaké bych si představoval. Scénografie a kostýmy jsou odpovídající vyobrazovanému časoprostoru a herecké výkony jsou autentické. Z hlediska režie je tento snímek unikátní v tom, že můžeme vidět postupy z éry němého filmu již ve filmu zvukovém - často se uplatňuje například Kulešovův efekt. Dobře napsaný scenáristický debut tehdy dvaadvacetiletého Otakara Vávry - dost by mě zajímalo, jak by film ztvárnil on sám. Škoda, že nepoznáme, jak měl tento film vypadat, kdyby si neprošel tak strastiplným porodem, jakým si prošel. (22.01.2021)

:D :D Myslím si, že je hlavně velice důležité, že na začátku filmu je významné upozornění, jelikož jinak by plno lidí mohlo být na pochybách, co je ten film vlastně zač. Ve snímku se to hodně projevilo, i když se hodně snažili ho "slepit" a dát do kupy...Ale i tak - chvilkama jsem se musela smát, protože něco "takového" jsem dlouho neviděla. Bylo hodně okamžiků, při kterých jsem se ztrácela, ale tak aspoň se pokusili ten snímek zachránit.... (06.09.2011)